Pod několika kilometry vody se rozprostírá krajina pestřejší než povrch kontinentů. Dno oceánů ukrývá roviny, hory, kaňony i sopky, o nichž většina z nás nikdy neslyšela. Tyto skryté tvary terénu ovlivňují klima, mořský život i celou naši historii.
Neznámá tvář planety: 71 procent pod hladinou
Téměř tři čtvrtiny zemského povrchu pokrývá voda a plných 97 procent z ní se nachází v oceánech. Z toho plyne překvapivě málo intuitivní závěr: většina hor, údolí a rovin leží pod mořskou hladinou. Tam se skrývá skutečná „pevninská" kostra naší planety – a víme o ní znepokojivě málo, protože přístup k ní je obtížný a nákladný.
Mořské dno je největší a nejméně prozkoumanou „říší" Země – ukrývá více než polovinu celého povrchu naší planety.
Vědci využívají sonar, satelitní měření a specializované batyskafy, aby rekonstruovali tuto skrytou mapu. Na ní se objevují charakteristické zóny: kontinentální šelf, kontinentální svahy, rozlehlé hlubinné roviny, podmořské kopce a hory, hluboké příkopy a sopečné ostrovy.
Kontinentální šelf – podmořské prodloužení pevnin
Kontinentální šelf je poměrně mělká část mořského dna obklopující kontinenty. Ve srovnání se zbytkem oceánu jde o skutečné „mělčiny" – obvykle do hloubky několika stovek metrů. Přestože tvoří jen malou část celého dna, má pro lidi i přírodu obrovský význam.
Nejbohatší životní zóna v oceánu
Na šelfech se soustřeďuje drtivá většina světového rybolovu. Odhaduje se, že až 90 procent všech mořských ryb žije právě v této zóně. Proniká sem dostatek světla, jsou zde živiny a vodní proudy pravidelně promíchávají vrstvy vody.
- Mělká hloubka – více světla a fotosyntézy
- Živné sedimenty splachované z pevnin – „hnojivo" pro plankton
- Bohatá loviště – základ hospodářství mnoha států
- Ložiska ropy, plynu a minerálů – intenzivně využívaná člověkem
Velikost šelfu se může dramaticky lišit. U pobřeží Sibiře se táhne až 1 500 kilometrů do oceánu. U části afrického pobřeží měří pouhých asi 10 kilometrů. Jinde prakticky mizí jen pár kilometrů od břehu.
Most, po němž přešli lidé
Výmluvným příkladem historického významu šelfu je oblast dnešní Beringovy úžiny. Když byla hladina moří níže, tento šelfový úsek tvořil pevninský most mezi Asií a Severní Amerikou. Vědci se domnívají, že právě tudy přešli před tisíci lety první lidé na nový kontinent. Dnes leží celá oblast pod vodou, ale nejhlubší místa úžiny mají stále jen několik desítek metrů.
Kontinentální svah – místo prudkého „propadu" dna
Kontinentální svah začíná tam, kde šelf končí. Jde o zónu, v níž dno rychle klesá do hlubin oceánu. Průměrné sklonění činí přibližně 4 stupně – na průřezu vypadá mírně, ale na vzdálenosti desítek kilometrů může hloubka vzrůst o několik kilometrů.
V některých oblastech svah připomíná skutečnou stěnu. Na jih od Afriky, v okolí Mysu Dobré naděje, dno klesá místy o několik kilometrů na poměrně krátké vzdálenosti. Tato místa jsou náchylná k podmořským sesuvům půdy, které mohou vyvolat vlny tsunami.
| Zóna | Typické sklonění | Přibližný rozsah hloubky |
|---|---|---|
| Kontinentální šelf | velmi malé | 0–200 m |
| Kontinentální svah | přibližně 4°, místy výrazně více | 200–3 000 m |
| Abysální rovina | méně než 1 m poklesu na 1 000 m | 3 000–6 000 m |
Abysální rovina – obrovská, temná „poušť"
Ještě níže se rozprostírá to, čemu geologové říkají abysální rovina. Jde o nejrozšířenější tvar terénu na Zemi – pokrývá téměř polovinu celého mořského dna. Hloubka se obvykle pohybuje mezi 3 a 6 kilometry.
Název není přehnaný: rovina je skutečně téměř dokonale plochá. Zatímco kontinentální svah klesá desítky metrů na každém kilometru, abysální rovina mění výšku jen o zlomek metru na kilometr. Způsobuje to silná vrstva sedimentů, která po miliony let zakryla veškeré nerovnosti.
Na abysálních rovinách vládne absolutní tma, obrovský tlak a nízká teplota – a přesto jde o největší „obydlí" organismů na Zemi.
Sluneční světlo proniká nejvýše do hloubky asi 1 000 metrů. Abysální roviny leží hluboko pod touto hranicí, takže tam panuje naprostá noc. Přesto zde žijí bakterie, korýši, ryby i bizarní bezobratlí. Mnoho druhů známe pouze z několika záběrů nebo z ojedinělých exemplářů vynesených při výzkumných expedicích.
Abysální kopce – zvlněná mozaika dna
Na abysální rovině to zdaleka není všude ploché. Tu a tam z ní vyrůstají menší vyvýšeniny – abysální kopce. Jsou to relativně nízké útvary, obvykle několik set metrů vysoké. Pokrývají obrovské plochy, odhadem až přibližně 30 procent mořského dna.
Část z nich jsou fragmenty někdejší zvrásněné oceánské kůry, jiné vznikly dávnou sopečnou aktivitou nebo tektonickými pohyby. Pro mnoho organismů představují důležité „orientační body" v jednotvárném prostoru hlubin, mění místní proudy a pomáhají rozptylovat živiny.
Seamount – podmořské hory bez vrcholu nad hladinou
Ještě působivější jsou seamounty, tedy podmořské hory, jejichž vrchol nad povrch nevyčnívá. Vznikají nejčastěji tam, kde magma vytéká z nitra Země na mořské dno a tuhne vrstvu po vrstvě, čímž vytváří sopečný kužel.
Tyto hory mohou být od základny ke špičce několik kilometrů vysoké, přestože jejich vrchol zůstává ukryt pod hladinou. Tvoří cosi jako „oázy života" v hlubinách – na jejich svazích se shromažďují ryby, hlubinné korály a celé potravní řetězce. Pro rybolov jde často o místa intenzivního výlovu.
Podmořská hora je jako osamělé pohoří uprostřed Atlantiku – jenže celé ponořené pod vodou.
Oceánské příkopy – nejhlubší rány zemské kůry
Ještě níže se nacházejí oceánské příkopy – úzké, extrémně hluboké prohlubně dna. Patří k nejextrémnějším místům na planetě. Tlak vody je tam stokrát i vícekrát větší než u povrchu a teplota těsně nad dnem jen o něco málo překračuje nulu.
Nejznámějším příkladem je Mariánský příkop v západním Pacifiku. Jeho nejhlubší bod leží více než 11 kilometrů pod mořskou hladinou. Pro srovnání: nejvyšší pevninský vrchol, Mount Everest, měří necelých 9 kilometrů. Kdyby byl „vsazen" do takového příkopu, jeho vrchol by stále ležel pod vodou.
Proč jsou příkopy tak hluboké
Oceánské příkopy vznikají tam, kde se jedna tektonická deska podsouvá pod druhou. Oceánská kůra se zanořuje do zemského pláště a dno oceánu se dramaticky propadá. Tato subduktivní místa jsou také zdrojem silných zemětřesení a tsunami a v dlouhodobém výhledu ovlivňují podobu celých kontinentů.
Sopečné ostrovy – když podmořská hora „prorazí" hladinu
Pokud sopečná aktivita trvá dostatečně dlouho, může seamount vyrůst natolik, že jeho vrchol vystoupí nad mořskou hladinu. Pak mluvíme jednoduše o ostrově. Celá souostroví – například Havaj – vznikla právě tímto způsobem.
Na Havaji lze proces tvorby nové pevniny sledovat téměř v přímém přenosu: horká láva stéká do oceánu, naráží na vodu, prudce tuhne a vytváří nové horniny. Z geologického pohledu část ostrovů roste, jiné zase mizí pod vodou vlivem změn mořské hladiny a eroze.
Vědci odhadují, že počet oceánských ostrovů dosahuje tisíců, možná i desítek tisíců. Přesné číslo je stále nejisté, mimo jiné proto, že malé, vzdálené ostrůvky se dokážou vynořit a opět zmizet v průběhu tisíciletí.
Proč na tvaru mořského dna záleží
Všechny tyto tvary – od šelfu po příkopy – nejsou jen geologickou kuriozitou. Určují, jak se rozkládají mořské proudy, kde se shromažďují ryby, kudy vedou podmořské internetové kabely a ropovody. Reliéf dna ovlivňuje také trasy lodí a bezpečnost plavby.
Rozdíly v hloubce například mohou zesilovat nebo zeslabovat vlny tsunami. Oceánské příkopy a kontinentální svahy jsou místy, kde nejčastěji dochází k podmořským sesuvům schopným vyvolat ničivé vlny na vzdálených pobřežích. Mělké šelfy jsou zase zvláště zranitelné vůči vzestupu mořské hladiny, protože právě tam se rozkládá mnoho velkých přístavních měst.
Jak si představit dno, které nikdy nespatříme
Pro většinu z nás zůstane mořské dno něčím abstraktním. Lze si ho přiblížit srovnáním se známými krajinami: šelf je široká, plochá přímořská rovina, kontinentální svah prudké srázy, abysální rovina monotónní temná poušť, z níž sporadicky vyrůstají kopce a hory. Příkopy připomínají gigantické soutěsky – hlubší než cokoli, co vidíme na souši.
Pochopení této „skryté mapy" pomáhá nahlížet na planetu úplně jinak. Pod pobřežní linií neexistuje ostrá hranice mezi pevninou a mořem – kontinenty plynule přecházejí do rozlehlých šelfových plošin, strmých svahů a hlubinných oblastí. To je pozadí, na němž se odehrává jak geologická historie Země, tak každodenní život miliard lidí závislých na zdrojích oceánu.
