Proč mladé lesy fungují jako klimatický štít
Stromy během fotosyntézy odebírají oxid uhličitý ze vzduchu a přeměňují ho na dřevo, kořeny a listí. Značná část uhlíku se ukládá také v půdě, kde může zůstat uzavřená po staletí. Čím je les mladší a rychleji roste, tím intenzivněji tento přírodní zásobník narůstá.
Rostoucí lesy se chovají jako obrovské živé akumulátory uhlíku. Čím dynamičtěji přirůstají, tím více CO₂ ročně zachytí z atmosféry.
Vědci dnes mnohem přesněji měří, kolik uhlíku jednotlivé typy lesů dokážou akumulovat a v jakém věku stromy dosahují maximální schopnosti pohlcovat oxid uhličitý. Tyto poznatky začínají měnit lesní i klimatickou politiku, protože ukazují, že nejde pouze o rozlohu zalesněných ploch, ale také o věkovou strukturu porostů a kvalitu půdy.
Rekordní pohlcování uhlíku v amerických lesích
Analýzy zahrnující několik posledních desetiletí odhalily, že lesy na území Spojených států za posledních dvacet let nashromáždily více uhlíku než v jakémkoliv srovnatelném období minulého století. Tento výsledek překvapil i odborníky, protože do hry vstoupila kombinace několika faktorů.
Co stojí za tímto nárůstem
- Zvyšující se teploty prodlužují vegetační období
- Změněné srážkové vzorce podporují růst biomasy v některých oblastech
- Rostoucí koncentrace CO₂ v ovzduší funguje jako „hnojivo" pro rostliny
- Především však věk lesů – velký podíl stromů v období intenzivního růstu
Právě věk se ukázal jako rozhodující faktor. Lesy s převahou stromů v období maximálního přírůstu každoročně vážou přibližně 89 milionů metrických tun uhlíku navíc. Toto číslo je srovnatelné s ročními emisemi celých hospodářských sektorů mnoha zemí.
Tenká hranice mezi ziskem a ztrátou
Člověk do této rovnice přidává jak pozitivní, tak destruktivní prvky. Ponechání části lesů přirozenému stárnutí a zalesňovací programy zvyšují zásoby uhlíku. Na druhé straně těžba dřeva a přeměna lesních pozemků na pole či zástavbu tento zásobník vyprazdňují.
Odlesňování a úbytek lesů: −31 milionů tun ročně
Programy obnovy lesů: +23 milionů tun ročně
Růst existujících dospívajících lesů: +89 milionů tun ročně
Celková bilance zatím zůstává kladná, ale je křehká. Zrychlená deforestace nebo vlna dlouhodobých such by mohla během několika málo desetiletí současný trend zvrátit. Lesy by se z klimatického spojence proměnily ve zdroj dodatečného CO₂, pokud by začaly masově odumírat nebo hořet.
Dusík jako tichý urychlovač mladých tropických lesů
V tropech je situace odlišná. Mnohé lesní plochy tam po desetiletích intenzivního využívání začínají znovu obrůstat. Tyto mladé sekundární lesy mohou být velmi účinné v pohlcování uhlíku, ale brzdí je poměrně prozaický problém: nedostatek živin v půdě, zejména dusíku.
Jak živiny ovlivňují rychlost obnovy
Dusík představuje základní stavební kámen rostlinných bílkovin. Když ho chybí, stromy rostou pomaleji a zásobník uhlíku se plní želvím tempem. Výzkumy prokázaly, že po doplnění dusíku v chudých tropických půdách se tempo přírůstku biomasy v prvních deseti letech může téměř zdvojnásobit.
Kdyby všechny obnovující se tropické lesy měly dostatek dusíku, mohly by ročně pohltit z atmosféry až 820 milionů tun dodatečného CO₂ po celé desetiletí.
To odpovídá zhruba dvěma procentům ročních globálních emisí skleníkových plynů. Z hlediska klimatické politiky to poskytuje cenný manévrovací prostor – dodatečné roky na omezování emisí z průmyslu, energetiky či dopravy, než budou překročeny nejnebezpečnější prahy oteplení.
Když je dusíku příliš
Příběh s dusíkem má však i stinnou stránku. V mnoha regionech, zejména poblíž silně industrializovaných zón, jsou lesy již dusíkem přesycené, protože k nim proudí ze vzduchu ve formě srážek a prachových částic. Další „přikrmování" takových ekosystémů může narušit křehké procesy v půdě.
Vědci pozorují, že při nadměrném přísunu dusíku dochází k prudkému poklesu takzvaného dýchání půdy, tedy aktivity mikroorganismů rozkládajících odumřelou organickou hmotu. Taková zácpa v koloběhu živin poškozuje zdraví celého ekosystému a v důsledku snižuje i jeho schopnost vázat uhlík. V krajních případech mohou být tyto změny nevratné.
Rozšiřující se severské lesy: obrovská podceňovaná pokladnice uhlíku
Významný dílek klimatické skládačky se nachází také na dalekém severu. Boreální lesy – ty jehličnaté zelené plochy obklopující vysoké zeměpisné šířky – se výrazně rozrůstají. Od poloviny osmdesátých let jejich rozloha vzrostla přibližně o dvanáct procent, což odpovídá 844 tisícům kilometrů čtverečních. Hranice těchto lesů se posunula na sever v průměru o něco více než čtvrt stupně zeměpisné šířky.
Mladé boreální lesy mladší než 36 let již nyní uchovávají 1,1 až 5,9 petagramu uhlíku, tedy miliardy až několik miliard tun. To jsou čísla odpovídající několikaletým emisím velkého průmyslového státu. Pokud těmto lesům bude umožněno dospět, mohou nashromáždit dalších 2,3 až 3,8 petagramu.
Nová měření naznačují, že severské jehličnaté lesy představují jeden z nejvíce podceňovaných zásobníků uhlíku na Zemi a jejich význam bude s oteplováním klimatu narůstat.
Mladé sekundární lesy versus nové výsadby
Rostou také takzvané sekundární lesy – obnovující se po těžbě nebo opuštění zemědělské půdy. Po léta bylo sázení nových stromků považováno za hlavní nástroj „klimatického zalesňování". Nejnovější studie však naznačují, že ochrana již obnovujících se lesů může mít mnohem větší smysl.
Podle analýz publikovaných v prestižních vědeckých časopisech přináší zabezpečení existujících mladých sekundárních lesů až osmkrát větší efekt v pohlcování uhlíku na hektar než spoléhání výhradně na nové plantáže. Jednoduše řečeno: často se více vyplatí dát šanci tomu, co se samo vrací, než začínat od nuly.
Důsledky pro klimatickou politiku i každodenní život
Závěry těchto výzkumů postupně pronikají k rozhodovatelům. Jednoduché heslo „sázejme stromy" začíná ustupovat komplexnějšímu přístupu: záleží na kvalitě lesa, jeho věku, druhové rozmanitosti a stavu půdy. Klimatické strategie čím dál častěji zahrnují:
- Ochranu dospívajících a starých lesů, které stabilně uchovávají obrovské množství uhlíku
- Podporu přirozené regenerace sekundárních lesů místo rychlých monokulturních výsadeb
- Obnovu úrodnosti půd, zejména v tropickém pásmu, při opatrném přístupu k hnojení dusíkem
- Omezování odlesňování a kontrolu požárů, zvláště v suchých, zranitelných regionech
Pro běžného člověka sledujícího klimatickou debatu je důležité pochopit, že ne každý les funguje stejně. Plantáž jednoho druhu stromů rostoucí patnáct let je něco zcela jiného než mozaika mladých a starých stromů na půdách plných života. Ta druhá pohlcuje a uchovává CO₂ účinněji a na delší dobu.
Stále častěji se hovoří také o takzvaných ekosystémových službách. Lesy nejen uchovávají uhlík, ale také stabilizují místní klima, zadržují vodu, filtrují vzduch a poskytují útočiště tisícům druhů. Když o nich uvažujeme pouze jako o „zásobníku CO₂", snadno přehlédneme všechny tyto dodatečné přínosy, které mizí spolu s těžbou.
Z klimatického pohledu se proto stává klíčovým rozumné hospodaření s tímto „zeleným kapitálem". Na jedné straně je třeba razantně snižovat emise z fosilních paliv, na druhé straně neplýtvat potenciálem rostoucích lesů. Právě ony, zejména mladé a sekundární, nám poskytují cenný prostor k nadechnutí v závodě s oteplováním: odebírají z atmosféry část toho, co sami zatím nedokážeme rychle omezit u zdroje.
