Co odlišuje opravdového altruistu od ostatních
Ne každý dobrý skutek pramení ze skutečné nezištnosti. Psychologové identifikovali tři klíčové vlastnosti, podle kterých poznáte člověka s autentickým altruistickým založením.
V běžném životě potkáváme spoustu lidí ochotných pomáhat. Často ale očekávají vděčnost, uznání nebo alespoň dobrou pověst. Existuje však jiný typ osobností – ti, kteří pomáhají tiše, z vlastní vůle a nezřídka s osobními oběťmi. Právě tyto jedince označujeme jako skutečné altruisty a výzkumy ukazují, že sdílejí několik společných osobnostních rysů.
Pravá podstata autentického altruismu
Altruismus představuje sklony jednat ve prospěch druhých bez očekávání odměny. Zní to jednoduše, v praxi je to však komplikovanější. Za mnohými pomocnými činy se skrývá vlastní zájem, touha po obdivu nebo společenský tlak.
Odborníci rozlišují několik typů altruistického chování, které se liší motivací i tím, komu nejčastěji pomáháme.
Čtyři podoby nezištné pomoci
- Čistý altruismus – pomoc cizímu člověku mimo náš okruh bez reálné šance na oplátku. Často v náročných situacích s rizikem nebo osobními náklady.
- Rodinný altruismus – ochota k obětem ve prospěch blízkých, dětí, partnera či stárnoucích rodičů. Děláme to, protože jsou „naši", i když to nikdo zvenčí nevidí.
- Vzájemný altruismus – pomáháme s vírou, že se jednou role mohou obrátit. Nejde o chladný kalkul, spíše přirozená výměna podpory ve vztazích.
- Skupinový altruismus – podpora lidí z „naší" komunity: sousedů, kolegů z oboru, příslušníků stejného národa. Pohání ho pocit sounáležitosti.
Skutečný altruista není jen někdo, kdo často pomáhá. Je to člověk, jehož motivace zůstává nezištná, i když se nikdo nedívá.
Ačkoli se tyto formy liší rozsahem, spojuje je určitý soubor osobnostních vlastností. Výzkumy naznačují, že nejde o jednorázové akce, ale stabilní způsob uvažování o druhých lidech i o sobě samém.
Empatie a otevřenost: psychologický motor altruisty
Studie z roku 2009 prokázala, že lidé s vysokou mírou empatie výrazně častěji reagují pomocí – v každodenních situacích i během krizí. Přidává se další prvek: extraverze a takzvaná přívětivost, tedy snadnost navazování vztahů a sklon ke spolupráci. Tato kombinace vlastností značně zvyšuje pravděpodobnost altruistického chování.
Empatie neznamená pouze soucit. Jde o schopnost všimnout si emocí druhých, rozpoznat je a spontánně se vcítit do jejich situace. Bez toho je obtížné vůbec zaregistrovat, že někdo potřebuje podporu.
Čím lépe vnímáte emoce okolí, tím větší šance, že zareagujete činem, nikoli pouhou myšlenkou „to je smutné".
Na tomto základě vyrůstá zvláštní typ lidí, které můžeme nazvat „pravými altruisty". Sociální psychologie spojuje jejich fungování se třemi výraznými charakteristikami.
Tři vlastnosti spojující nejvíce nezištné osoby
1. Nepředpokládají, že člověk je od přírody zlý
Výzkumníci osobnosti vytvořili škálu přesvědčení o „absolutním zlu". Zkoumali, nakolik souhlasíme s tvrzeními typu: „Existují lidé, kteří jsou prostě zlí až do morku kostí". Vysoce altruističtí jedinci dosahovali na této škále mimořádně nízkých hodnot.
Co to znamená prakticky? Takoví lidé:
- vyhýbají se extrémnímu cynismu – nevěří, že každý myslí jen na sebe,
- dávají druhým „kredit důvěry" na začátek,
- jsou schopni vidět v člověku jak chyby, tak potenciál k dobru.
Nejde o naivitu, spíše výchozí nastavení: lidé mohou udělat něco velmi špatného, ale nedefinuje je to navždy. S takovým přístupem je snazší reagovat pomocí než odsudkem.
2. Rychle rozpoznávají strach a utrpení u druhých
Odborný článek citovaný v magazínu Psychology Today upozornil na zajímavý neurobiologický aspekt. U osob s mimořádně altruistickým chováním zobrazovací vyšetření mozku odhalila větší objem amygdaly – struktury zodpovědné mimo jiné za zpracování emocí včetně strachu.
To se promítá do každodenního života. Takoví lidé:
- snadno zachytí signály napětí, úzkosti či zmatení ve tváři druhých,
- často reagují dříve, než někdo přímo požádá o pomoc,
- jsou citliví na „drobné" situace: ztracené dítě v obchodě, rozpačitý nový kolega, stařenka bojující s nákupem.
Čím rychleji rozpoznáte něčí strach, tím menší šance, že projdete kolem lhostejně. Altruista vidí nejen problém, ale člověka v těžkém momentu.
Tato citlivá reakce na bezmocnost druhých způsobuje, že altruista neodkládá pomoc „na později". Často je právě on první, kdo přijde, zavolá, ozve se.
3. Nepovažují se za výjimečné hrdiny
Zajímavé je, že lidé známí velmi odvážnými, riskantními pomocnými činy – například anonymní dárci ledvin – zřídka popisují sami sebe jako „lepší" či „světější" než ostatní. Ve výzkumných rozhovorech častěji říkají, že „na jejich místě by to udělal každý".
Takový postoj má několik důsledků:
- pomoc neslouží budování image,
- není potřeba o svých gestech vyprávět na všechny strany,
- objevuje se přesvědčení, že potenciál k dobru má prakticky každý.
V praxi to znamená rovnocennější vztah. Altruista se nestaví do role zachránce, spíše někoho, kdo prostě může v danou chvíli udělat o trochu víc než druhá strana.
Může si tyto vlastnosti osvojit každý?
Část rozdílů mezi lidmi má biologický původ. Struktura mozku, temperament, vrozená společenskost – to nejsou věci, které změníme ze dne na den. Přesto mnoho výzkumů prosociálního chování ukazuje, že návyk pomáhat lze trénovat.
| Oblast | Co podporuje altruismus | Co ho oslabuje |
|---|---|---|
| Přístup k lidem | Předpoklad, že většina je schopna udělat něco dobrého | Neustálé očekávání špatných úmyslů |
| Každodenní volby | Malé pomocné činy, i když se nikdo nedívá | Pomoc pouze „pro galerii" |
| Vztah k sobě samému | Pocit, že nemusíte být hrdina, abyste pomáhali | Přesvědčení, že „to je úkol pro výjimečné lidi" |
Praktickou cestou k altruističtějšímu chování může být několik jednoduchých kroků: pozornější sledování emocí druhých, omezení extrémního cynismu v komentářích či zprávách a testování drobných pomocných činů, o kterých se nikdo nedozví.
Proč se altruismus vyplácí – i těm, kdo pomáhají
Ačkoli definice hovoří o absenci očekávání odměny, skutečné důsledky altruismu se často vracejí k pomáhajícímu. Psychologické i medicínské výzkumy naznačují, že lidé pravidelně zapojení do pomoci druhým častěji uvádějí vyšší pocit smysluplnosti života, lepší vztahy a nižší míru osamělosti.
Organismus reaguje na takové jednání celou škálou hormonálních reakcí: objevuje se pocit sounáležitosti, klesá hladina stresu, roste ochota spolupracovat s okolím. Je to zcela jiný druh „odměny" než lajk nebo kompliment, bývá však trvalejší.
Nezištná pomoc nemusí znamenat rezignaci na sebe. Často právě ona vrací pocit, že máme vliv a můžeme vnést něco smysluplného do života druhých.
Stojí za připomenutí ještě jedna věc: skutečně altruističtí lidé většinou nedělají velké věci každý den. Jejich síla spočívá v opakovaných drobných gestech – v reakci na něčí strach, v absenci cynismu vůči lidským úmyslům a v hlubokém přesvědčení, že dobro není vyhrazeno jen vyvoleným. Z takové směsi se rodí něco, co později často popisujeme jediným slovem: „lidskost".
