Nová analýza pylu z jezerních sedimentů ukazuje něco zcela nečekaného: když ve 14. století mor decimoval Evropu a obyvatel rapidně ubylo, klesla i druhová rozmanitost rostlin.
Historie černé smrti odhaluje něco úplně jiného, než bychom čekali. Když populace kontinentu klesla o desítky milionů, různorodost rostlin se také dramaticky zmenšila – a trvalo mnoho generací, než se začala vracet k dřívější úrovni.
Vědci analyzovali paleokologická data z celé Evropy a zjistili, že po úderu moru v 14. století příroda nevydechla úlevou. Opuštěná pole nezpůsobila rozkvět divočiny, jak by se dalo předpokládat. Místo toho krajina ochudla a zjednodušila se.
Černá smrt: pandemie, která změnila nejen dějiny
Mezi lety 1347 a 1353 prožila Evropa jednu z největších katastrof v dějinách. Mor zvaný černá smrt zabil třetinu až polovinu obyvatel kontinentu. V některých městech zemřelo až 80 procent lidí. Na venkově chyběly ruce k práci a celé vesnice zmizely z mapy.
Opuštěná pole zarůstala. Zemědělství se zhroutilo v mnoha regionech, orná půda zarostla lesem, křovinami a vysokými trávami. Pro dnešního člověka to zní jako ideální scénář návratu přírody: lidé zmizí, krajina zdivočí, zvířata se vrátí. Paradoxně ale největší kolaps populace v dějinách Evropy přinesl také hluboký pokles druhového bohatství rostlin.
Badatelé se zaměřili na tento paradox pomocí zcela jedinečných archivů. Zkoumali pylová zrna zachovaná v usazeninách jezer a rašelinišť. Ve vzorcích vyvrtaných ze dna těchto vodních útvarů je zaznamenáno tisíce let historie místní vegetace.
Co říkají pylová zrna ze středověku
Vědci shromáždili data z více než stovky lokalit rozmístěných po celé Evropě. Analyzovali, jak se měnil počet typů pylu – a tedy nepřímo i počet druhů rostlin – od počátku našeho letopočtu přes dobu Římské říše, středověk, období černé smrti až po pozdější staletí.
Z pylových záznamů rekonstruovali, které skupiny rostlin dominovaly v daném období a jak se měnila celková rozmanitost. Výsledky jsou překvapivě konzistentní napříč kontinentem. Ukazuje se jasný vzorec: od roku 0 do přibližně roku 1300 druhová rozmanitost rostlin na kontinentu systematicky rostla.
Vrchol dosáhla v takzvaném vrcholném středověku, tedy těsně před pandemií. Po roce 1348 následoval prudký pokles, který trval zhruba 150 let. Teprve poté, kdy se populace začala obnovovat a zemědělství znovu rozjíždělo, graf rozmanitosti pomalu zamířil nahoru.
Třináct století růstu, pak náhlý pád
Obraz z pylových dat vykresluje pozoruhodný příběh. Synchronizace je zřejmá: méně lidí znamenalo méně druhů. To jde proti běžným představám o škodlivém člověku a přírodě, která se bez naší účasti léčí sama.
Podrobná analýza ukázala, že největší ztráty biodiverzity se objevovaly tam, kde byla opuštěna orná půda. V místech, kde se pěstování udrželo nebo dokonce rozšířilo, počet druhů rostlin převážně rostl. Výzkumníci z univerzit v Basileji, Bernu a dalších evropských institucích publikovali zjištění v odborném časopise Nature Ecology & Evolution.
Další rozbory prokázaly, že nejvíce druhově bohaté byly mozaikovité krajiny: směs polí, luk, stromořadí, mezí a malých fragmentů lesa. Právě takové pestré prostředí vytvářelo tradiční středověké zemědělství.
Proč opuštěná pole nezvýšila biodiverzitu
Mor udeřil do tohoto křehkého systému jako kladivo. Když polní plodiny chřadly a stáda dobytka hynula společně s majiteli, krajina se začala zjednodušovat. Opuštěná pole často zarostla jednotným, sevřeným lesem nebo monotónními křovinami.
V krátkodobé perspektivě to sice znamenalo více biomasy, ale méně ekologických nik. Čím méně rozmanitá krajina, tím méně mikrohabitatů, a tedy méně prostoru pro rostliny s úzkými nároky. Mizely druhy vázané na tradiční louky, pastviny, stepní trávníky nebo písčité meze.
Zůstaly ty, které se dobře cítily v jednotném stínu nebo v vysoké, husté vegetaci. Badatelé dospěli k závěru, že po téměř dva tisíce let byl růst rostlinné rozmanitosti v Evropě poháněn spíše přítomností lidí než jejich nepřítomností. Paradoxně právě tradiční využívání půdy – mýcení lesa, zakládání polí, pastva – vytvářelo podmínky pro mnoho druhů.
To neznamená, že každý typ lidské činnosti pomáhá přírodě. Současné velmi intenzivní zemědělství založené na monokulturách, těžké technice a chemikáliích přináší opačný efekt. Známá jsou data ukazující masové úbytky opylovačů, polních plevelů nebo ptáků zemědělské krajiny v posledních desetiletích.
Jak fungovala středověká mozaika krajiny
Prvních třináct století našeho letopočtu tradiční evropské zemědělství vytvářelo pestrou směsici habitatů. Ekologové dnes tento typ krajiny označují jako kulturní nebo polopřirozený. Jeho hlavní prvky byly:
- malá pole s různými druhy obilovin a luštěnin
- kosené louky a pastviny s nízkou intenzitou chovu
- zalesněné meze, živé ploty a jednotlivé stromy v krajině
- útržky lesa a nevyužité plochy mezi hospodářstvími
- mokřady a břehové porosty podél potoků
- polní cesty lemované bylinami a keři
- terasy na svazích s proměnlivým osluněním
- extenzivní sady s podrostem divokých rostlin
Každý z těchto prvků nabízel trochu jiné podmínky: oslunění, vlhkost, typ půdy, frekvenci sečení nebo pastvy. V takto rozčleněné krajině se mohly vejít světlomilné rostliny polí i luk, lesní druhy, ruderální nebo druhy okrajů cest. Mozaika mikrohabitatů umožňovala koexistenci stovek až tisíců druhů na relativně malém území.
Vědci ze Švýcarska a Británie potvrdili, že podobné vzorce se objevují i v dalších paleoekologických studiích z Německa, Francie, Polska a Itálie. Všude tam, kde byly k dispozici dostatečně husté pylové záznamy, se ukazuje stejný trend: růst až do 14. století, pak propad.
Člověk jako spojenec biodiverzity
Nejlepší pro rostliny se ukazují být ani ne divoké rezervace bez lidí, ani průmyslová pole, ale mírně využívané tradiční kulturní krajiny. Tento závěr má důležité důsledky pro současnou ochranu přírody.
Výzkumníci zdůrazňují, že v Evropě byla příroda už tisíce let formována lidskou činností. Mnoho druhů se přizpůsobilo právě těmto polopřirozeným podmínkám. Náhlé opuštění takové krajiny může vést k jejímu rychlému ochudnutí, jak ukázala právě černá smrt.
Doktor Anneli Poska z univerzity v Tallinnu, jedna ze spoluautorek studie, upozorňuje na důležitost rozlišování typů ekosystémů. Jinak vypadá situace v pralesích, rašeliništích nebo na nepřeměněných řekách. Tam minimalizace zásahů skutečně pomáhá zachovat přírodní procesy.
Klíč spočívá v rozpoznání, s jakým typem ekosystému máme co do činění: přírodním, polopřírodním nebo přímo závislým na člověku. Pro každý je vhodná jiná strategie managementu.
Co nás mor učí o budoucnosti krajiny
Historie černé smrti připomína, že vztah lidí s přírodou není z definice konfliktní. Vše závisí na měřítku, intenzitě a rozmanitosti našich činností. Když ve středověku rolníci hospodařili na malých parcelách, používali jednoduché nástroje a využívali místní zdroje, vytvářeli překvapivě složitou krajinu plnou nik.
Když je nemoc smetla, tato struktura se rozpadla a příroda se neobohatila, ale zjednodušila. Pro současné tvůrce politik a zemědělce je to cenná rada. Při navrhování agroenvironmentálních programů stojí za to mířit nejen na snížení tlaku, ale také na obnovení mozaikovitého charakteru venkovských oblastí.
Živé ploty, meze, květnaté pásy, malá zalesnění nebo extenzivní louky mohou výrazně přispět k biodiverzitě. I v silně urbanizované Evropě se dá získat zpět část dřívější rozmanitosti, pokud se vrátíme k některým starým principům hospodaření – bez vzdání se moderních technologií tam, kde opravdu pomáhají.
Není každé zelení stejně cenné
Pro obyvatele měst má tento příběh také osobnější rozměr. Vědomí, že ne každá lidská činnost musí přírodě škodit, otevírá cestu k přemýšlení o zahradách, zahrádkách nebo městských parcích jako o malých, ale významných kulturních ekosystémech.
I drobná rozhodnutí mohou v měřítku země znamenat stovky tisíc nových nik pro rostliny a živočichy. Ponechání části trávníku neposekaného, vysazení živého plotu z domácích druhů nebo omezení chemie – to vše jsou kroky správným směrem. Ekologové z univerzity v Bernu sledovali vývoj vegetace v různých typech městské zeleně a zjistili výrazné rozdíly mezi monotónními trávníky a rozmanitými zahradami.
Podobné jevy popsali vědci i v jiných částech světa. V mnoha regionech se nejvyšší biodiverzita pozoruje tam, kde lidé po tisíce let spravovali prostředí složitým, ale ne příliš agresivním způsobem. Tradiční krajiny satoyama v Japonii, systémy rýžových teras na Filipínách nebo lesní zahrady domorodých národů na severozápadním pobřeží Tichomoří – všechny tyto příklady ukazují, že lidé nemusí být nutně nepřáteli přírody.
V každém z těchto případů se lidské potřeby propojily s místními ekologickými procesy. Výsledkem byly bohaté, stabilní mozaiky biotopů. Výzkumníci z Kjótské univerzity dokumentovali, jak tradiční japonská krajina satoyama hostí až třikrát více druhů motýlů než nedotčený les nebo intenzivně obhospodařované pole.
Jaké kroky můžeme podniknout dnes
Současné strategie ochrany přírody často staví na oddělení člověka, oplocení oblasti a omezení zásahů. V Evropě se stále častěji mluví o rozsáhlém „rewildingu“ území. Výzkumy spojené s černou smrtí naznačují, že tento směr je třeba pečlivě zvažovat, zejména tam, kde je příroda už silně spjata s tradičním využíváním.
Mnoho druhově nejbohatších regionů kontinentu – od horských pastvin po mozaiku malých polí ve střední Evropě – vděčí za své druhové bohatství právě stovkám let mírného, opakovaného využívání. Náhlé opuštění takové krajiny může způsobit její rychlejší ochuzení, než bychom očekávali. Měli bychom se ptát, zda chceme skutečně divočinu, nebo spíše zdravou kulturní krajinu?
