V době, kdy se mnoho projevů vstřícnosti ukazuje být chytrou investicí do budoucích výhod, vyniká autenticky nezištná osoba téměř jako excentrik. Psychologové se již roky snaží pochopit, co odlišuje někoho, kdo pomáhá „protože se to sluší“, od někoho, kdo skutečně staví pohodlí druhých nad vlastní komfort.
Pravý altruismus má několik zcela konkrétních znaků. Výzkumníci po letech studií zjistili, že v hře jsou určité typy chování a tři silné osobnostní rysy.
Odhalili psychologové tajemství skutečné nezištnosti? Ukazuje se, že pravý altruismus spojuje tři základní prvky: ochotu k oběti, absenci skryté kalkulace zisku a hlubokou vnímavost k emocím druhých. Tento trojúhelník charakteristik není u většiny lidí běžný, ale dá se postupně rozvíjet.
Je každý milý člověk automaticky altruista?
Altruismus často zaměňujeme s vlídností, dobrou vůlí nebo jednotlivými akty velkorysosti. Někdo jednou pošle peníze na sbírku, jednou ustoupí místo v tramvaji a už o sobě přemýšlí: „jsem člověk, který pomáhá“. Psychologie je však mnohem náročnější.
Přístup vědců je poměrně jasný: altruista není jen „hodný člověk“, ale někdo, kdo je ochoten obětovat čas, energii, a někdy dokonce vlastní bezpečí, aniž by za to očekával jakoukoli protihodnotu. Takový člověk jedná reflexivně, stabilně, ne jen o svátcích nebo pod vlivem dojemného videa na sociálních sítích.
Pravý altruismus spojuje tři elementy: ochotu k oběti, absenci skryté kalkulace zisku a hlubokou vnímavost k emocím druhých. Neurologové z univerzit ve Spojených státech amerických zjistili, že tyto vlastnosti souvisejí se specifickými vzorci mozkové aktivity.
Představujeme si někdy, že nezištný člověk pomáhá prostě všem a všude – od sousedky s nákupy až po uprchlíky na hranici. Výzkumy však ukazují něco jemnějšího: existuje několik forem altruismu spojených s různými motivacemi a kontexty.
Jaké typy altruismu rozlišují odborníci?
Nejvýraznější a zároveň nejvzácnější je čistý altruismus. Jedná se o situace, kdy někdo pomáhá osobě zcela cizí a přitom riskuje skutečnou ztrátu – od úbytku času a peněz až po ohrožení zdraví. Tento typ chování je pro psychology obzvlášť zajímavý, protože ho těžko vysvětlit běžnou kalkulací výhod.
Existuje také altruismus skupinový, kdy lidé upřednostňují blaho své rodiny, komunity nebo národa. Dále reciproční altruismus, kde podvědomě očekáváme, že se nám pomoc v budoucnu vrátí. Konečně altruismus signální, který má posílit naši reputaci v očích ostatních.
Pro vědce je nejzajímavější právě čistý altruismus, protože odhaluje skutečnou podstatu lidské nezištnosti. Tento fenomén zkoumali výzkumníci z Georgetown University i odborníci z Max Planck Institute.
Empatie a extraverze: duo, které vede k pomoci
Jedna ze studií psychologů z konce první dekády jedenadvacátého století ukázala, že lidé, kteří silněji soucítí s druhými, se výrazně častěji zapojují do pomoci. Samotná empatie nezůstává v hlavě – v mnoha případech se mění v konkrétní čin.
Výsledky výzkumů naznačují, že k nezištným gestům jsou náchylnější osoby, které kombinují vysokou úroveň empatie se dvěma osobnostními rysy. Prvním je extraverze – snadnost navazování kontaktů, otevřenost vůči lidem, ochota vyjít s iniciativou. Druhým je přívětivost, neboli sklon ke spolupráci, vstřícnosti a hledání dohody místo rivality.
Zavřený, výrazně nedůvěřivý člověk může uvnitř cítit cizí utrpení, ale chybí mu odvaha nebo připravenost k někomu přistoupit, zeptat se, nabídnout podporu. U extrovertní empatické osoby je tento odstup kratší – myšlenka „měla bych něco udělat“ se rychleji mění v reálné jednání.
Čím snáze člověk rozumí emocím druhých a čím méně se bojí k nim přiblížit, tím častěji skutečně reaguje, když někdo potřebuje pomoc. Odborníci z Harvard Medical School potvrzují, že tato kombinace vlastností je u altruistů téměř univerzální.
Tři vlastnosti odlišující pravé altruisty od ostatních
Sociální psychologové analyzující chování osob mimořádně angažovaných v pomoci identifikovali tři opakující se prvky. Tyto charakteristiky vytvářejí jakousi šablonu skutečně nezištné osoby.
První z nich je absence přesvědčení, že lidé jsou od přírody zlí. V jednom výzkumu použili vědci speciální škálu měřící víru v existenci „čistého zla“ v člověku. Respondentům předkládali tvrzení typu „někteří jsou prostě zlí až do morku kostí“ a zjišťovali, do jaké míry s nimi souhlasí.
Osoby se silnými altruistickými sklony dosáhly na této škále překvapivě nízkých hodnot. To neznamená naivitu ani nedostatek povědomí o tom, že existují zločinci, manipulátoři či agresory. Jde spíše o obecný postoj: místo předpokladu, že většina lidí představuje potenciální hrozbu, altruista v nich vidí bytosti, které za příznivých podmínek dokážou být dobré.
Takoví lidé:
- častěji dávají druhým důvěru na začátku
- snadněji dokážou rozpoznat v někom dobré úmysly
- nestaví život na přesvědčení, že všichni někoho chtějí zneužít
- hledají v druhých pozitivní motivace
- méně se obávají podvodu při nabízení pomoci
- věří v možnost změny u problematických jedinců
Tato mírnější vize lidské přirozenosti podporuje ochotu k pomoci. Pokud nejsou ostatní vnímání výhradně jako potenciální nepřátelé nebo podvodníci, je snazší zareagovat impulsem vstřícnosti než kalkulací „určitě mě využije“.
Mimořádná citlivost na strach a utrpení
Vědci zabývající se strukturou mozku u extrémně nezištných osob narazili na zajímavou souvislost: u mnoha z nich jsou oblasti odpovědné za reagování na emoce, zejména strach, výrazněji rozvinuté. Jednoduše řečeno – tito lidé obzvlášť intenzivně „vnímají“ cizí úzkost, zmatení nebo paniku.
V praxi to vypadá tak, že altruista rychleji postřehne ztuhlý úsměv a napětí v hlase kolegyně z práce, která „předstírá, že je všechno v pořádku“. Všimne si dítěte v autobuse, které umlklo, přestože ještě před chvílí mluvilo bez přestávky. Nebo starší osoby kroužící po úřadu dezorientovaným pohledem.
Čím více je někdo citlivý na známky cizí bezmocnosti, tím obtížněji kolem ní projde lhostejně. Pro mnohé je to dokonce fyzický diskomfort: vidíce něčí strach, pociťují vnitřní nutkání reagovat.
Tato zvláštní vnímavost bývá zatěžující, ale právě ona stojí za mnoha velkoryými gesty pomoci – od darování orgánu neznámému příjemci po spontánní záchranu někoho z nehody. Neurologové z University of California potvrdili, že tato zvýšená aktivita v amygdale a předním cingulárním kortexu je u altruistů běžná.
Absence pocitu vlastní výjimečnosti
Když slyšíme o někom, kdo daroval ledvinu zcela cizímu člověku, naše první myšlenka často zní: „to je nějaký světec, úplně jiný než běžní lidé“. Přitom osoby, které přijímají tak radikální rozhodnutí, o sobě vůbec takhle nepřemýšlejí.
Z výpovědí psychologů vyplývá, že praví altruisté mají překvapivě skromný přístup k vlastním činům. Považují za samozřejmé, že každý „normální“ člověk na jejich místě by se zachoval podobně, že jejich gesto je vůbec nedělá lepšími ani mravnějšími.
Tito lidé nehledají publicitu ani potlesk. Často dávají přednost anonymitě před oceňovacími ceremoniemi. Nebudují svou identitu na heslu „jsem hrdina“. Paradoxně právě tato absence přesvědčení o vlastní výjimečnosti odlišuje autentickou nezištnost od „okázalého dobra“, které má přinést lajky, ceny nebo image úspěšného člověka se zlatým srdcem.
Výzkumníci z Princeton University zjistili, že právě tato pokora je nejspolehlivějším prediktorem opakovaných altruistických činů. Lidé, kteří se cítí být výjimeční kvůli své štědrosti, obvykle pomáhají méně často než ti, pro něž je nezištnost přirozeným reflexem.
Dá se altruismu naučit a rozvíjet ho?
Nejzajímavější na celém obrazu je, že vlastnosti podporující altruismus nejsou vyhrazeny úzké skupině „zrozených hrdinů“. Empatii, důvěru v druhé a citlivost na emoce lze postupně posilovat. Člověk se může stát nezištnějším, pokud si vytvoří správné návyky.
Pomáhají k tomu například:
- pravidelná cvičení všímavosti vůči druhým – vědomé pozorování emocí lidí kolem místo soustředění výhradně na sebe
- kontakt s příběhy skutečné pomoci ukazujícími, jak malé gesto dokáže někoho zachránit
- drobné, opakovatelné akty vstřícnosti postupně měnící naše návyky a způsob vnímání ostatních
- dobrovolnická práce v organizacích jako Červený kříž nebo místní charita
- aktivní naslouchání problémům přátel bez okamžitého nabízení rad
- finanční příspěvky neziskovým organizacím typu UNICEF nebo Amnesty International
- mentoring mladších kolegů na pracovišti
- pravidelná péče o seniory v komunitě
Altruismus zřídka začíná velkými, filmovými gesty. Častěji vyroste z řady drobných rozhodnutí neodvracet pohled. Odborníci z Stanford University dokonce vyvinuli programy tréninku empatie pro zdravotníky a učitele.
Kdy může být nezištnost pastí?
Stojí za zmínku důležitá výhrada: skutečnost, že se někdo rád obětuje, neznamená, že by to měl dělat vždy a v každé situaci. Osoby se silným reflexem pomáhat bývají ideálními cíli pro manipulátory, kteří žijí z jejich pocitu odpovědnosti a viny.
Proto specialisté na duševní zdraví stále častěji mluví o potřebě „moudrého altruismu“ – tedy spojení nezištnosti s péčí o vlastní hranice. Pomoc přestává být autentická, když někdo neustále rezignuje na základní potřeby, vlastní bezpečnost či psychické zdraví, protože „tak se to sluší“.
Zralá nezištnost nevylučuje asertivitu. Lze současně věřit v dobro v lidech, silně reagovat na cizí utrpení, nepovažovat se za hrdinu – a přitom umět říct „teraz to nezvládnu“, když jsou zdroje vyčerpané. Takový přístup má největší šanci přetrvat po léta, místo aby skončil vyhořením a zklamáním. Možná stojí za to zamyslet se, kde je tvoje vlastní hranice mezi pomocí druhým a péčí o sebe.
