Zelenina, kterou si dáváme do salátů kvůli zdraví, může obsahovat mikroskopické částice plastů, které se dostávají až do jejích pletiv. Britští vědci právě ukázali, jak rychle k tomu dochází.
Plastové zbytky neputují jen mořskými proudy a nenajdeme je jen na plážích. Postupně se objevují v rybách, pitné vodě, lidské krvi a dokonce v placentě. Teď výzkumníci z Velké Británie potvrdili, že nanoplasty dokážou pronikat i do jedlých částí kořenové zeleniny – a to během několika dní.
Pro mnohé lidi, kteří pečlivě sledují složení jídla a vybírají čerstvou zeleninu, jde o nepříjemné zjištění. Ukazuje se totiž, že i ta nejpečlivější dieta nemusí stačit k tomu, aby ses vyhnul kontaktu s plasty. Ty se totiž dostávají do potravin už v momentě, kdy rostlina roste v půdě nebo v živném roztoku.
Problém plastů se dostal i do kořenů rostlin, které jíš každý den. Vědci poprvé prokázali, že nanočástice umí projít přes přirozené ochranné bariéry zeleniny a usadit se v jejích tkáních – tam, kam se běžné mytí ani loupání nedostane.
Co je nanoplast a čím se liší od běžného mikroplastu
Mikroplasty jsou částice menší než pět milimetrů, někdy je možné je zahlédnout pouhým okem. Nanoplasty jsou ale mnohem drobnější – jejich velikost se pohybuje kolem sta nanometrů, což odpovídá přibližně jedné desetitisícině milimetru. Je to tisíckrát méně než tloušťka papíru.
Při takové velikosti začínají platit jiná pravidla. Nanočástice se chovají podobně jako chemické molekuly, snadno pronikají biologickými membránami a dostávají se tam, kam by větší cizí těleso nikdy neprošlo. Mohou se dostat do buněk, do krevního oběhu, a podle některých studií i do mozku nebo placenty.
Do životního prostředí se nanoplasty uvolňují hlavně rozpadem větších plastových odpadků, při praní syntetického oblečení, opotřebováním pneumatik nebo ze čistírenských kalů, které se používají jako hnojivo. Znečištění tak vstupuje přímo do půdy, odkud si ho berou rostliny.
Vědci upozorňují, že nanoplasty mohou na svém povrchu přenášet i další nebezpečné látky – například těžké kovy nebo chemikálie narušující hormonální systém. Tím se z nich stává ještě větší hrozba pro lidské zdraví.
Jak probíhal experiment s ředkvičkami a co odhalil
Britští vědci zvolili pro pokus ředkvičky pěstované hydroponicky, tedy bez klasické půdy, ve sterilním živném roztoku. Takové podmínky umožňují přesně sledovat, co se děje s jednotlivými částicemi, které do systému přidáš.
Kořeny ředkviček vystavili po dobu pěti dnů kontaktu s nanoplasty a sledovali, zda se částice dostanou do jedlé části rostliny – té, kterou normálně krájíš do salátu. Rostliny mají v kořenech přirozenou bariéru zvanou Casparyho proužek, která funguje jako filtr. Má propouštět vodu s minerály a blokovat nečistoty.
Výsledky ukázaly, že nanoplasty tuto bariéru obcházejí. Částice se objevily v jedlých pletivech a celý proces trval maximálně pět dní, což je z biologického hlediska velmi rychle. Ochranný mechanismus rostliny tedy proti tak malým částicím nefunguje.
Vědci zdůrazňují, že ředkvičky nejsou výjimkou. Podobnou stavbu kořenů má řada dalších druhů zeleniny:
- mrkev a petržel
- červená řepa a celer
- pastinák a kedluben
- ředkev a tuřín
- část listové zeleniny, pokud se nanoplasty dostanou i do cévního systému rostliny
- saláty pěstované v kontaminované půdě
- další kořenová zelenina běžně používaná v kuchyni
V přirozených podmínkách je situace ještě horší. Půda funguje jako sklad plastových částic, které se do ní dostávají z hnojiv vyrobených z čistírenských kalů, z rozpadlých fólií používaných v zemědělství, ze zbytků agrotextilií nebo ze zavlažovacích systémů. Množství nanoplastů v půdě může být proto mnohonásobně vyšší než v laboratorním pokusu.
Kde všude se plasty v jídle už našly a co to znamená pro tvé zdraví
Obraz, který se postupně skládá, není příliš povzbudivý. Plasty doprovázejí lidi v každém prostředí – ve vzduchu, vodě, půdě, jídle i v domácím prachu. Laboratorní testy odhalují mikroplasty a nanoplasty i na místech, která ještě před deseti lety vědci považovali za nedotčená lidskou činností, jako je dno arktických jezer nebo ledovce.
Pro mnoho výzkumníků není překvapením, že se plasty objevují i v zelenině. Znepokojivější je, že se dostávají do potravin označovaných za čisté a bezpečné, které lékaři doporučují rekonvalescentům, dětem nebo těhotným ženám. Salát s ředkvičkami se tak může stát jedním z mnoha drobných zdrojů plastů, které se v organismu sčítají během celého života.
Nejpalčivější otázka zní: škodí opakovaný příjem plastů v takovém množství skutečně lidskému zdraví? A tady věda zatím nemá jednoznačnou odpověď. Studie na buňkách a laboratorních zvířatech ukazují, že nanoplasty moyu vyvolávat zánětlivé reakce, oxidativní stres, poruchy funkce buněk nebo poškození buněčných membrán.
U lidí je situace složitější, protože je těžké přesně změřit dávky a oddělit vliv plastů od ostatních faktorů každodenního života. Proto další výzkumné týmy plánují analýzy zaměřené na to, jak se nanočástice chovají ve střevech, zda pronikají do tkání a zda souvisejí s konkrétními chronickými onemocněními.
Proč je tak obtížné získat jasné důkazy o škodlivosti nanoplastů
Chybějí dlouhodobá data o vystavení lidí nanoplastům v běžném životě. Existuje obrovské množství dalších znečišťujících látek, které se s tímto problémem překrývají. Různé typy plastů se navíc mohou chovat odlišně a individuální rozdíly mezi lidmi – strava, střevní mikrobiom, přidružené choroby – komplikují interpretaci výsledků.
Pro mnoho lidí budou teprve tvrdá data o konkrétním zdravotním riziku argumentem k tomu, aby požadovali přísnější regulace týkající se plastů. Proto část vědců otevřeně říká, že nadcházející výzkumy o vlivu nanoplastů na lidský organismus mohou představovat zlomový bod v debatě o jednorázových plastech.
Vědci z několika univerzit už připravují rozsáhlé studie, které mají sledovat tisíce dobrovolníků po dobu několika let a hledat spojitosti mezi hladinou plastů v těle a výskytem onemocnění jako diabetes, srdeční choroby nebo poruchy imunitního systému. Výsledky se čekají nejdříve za tři až pět let.
Pomůže mytí zeleniny a co můžeš udělat ty sám
Nejpraktičtější otázka, kterou si čtenáři kladou, zní: jak teď mýt zeleninu, abych se plastu zbavil? Odpověď je poměrně tvrdá – pokud částice už pronikly do vnitřních pletiv, mytí ani loupání je kompletně neodstraní.
Přesto má smysl dodržovat několik zásad, které mohou snížit celkové množství znečištění, které denně spolkneš. Důkladné mytí zeleniny pod tekoucí vodou sníží množství částic usazených na povrchu. Loupání slupky u kořenové zeleniny odstraní část povrchových nečistot.
Pokud máš možnost, vybírej produkty z pěstování, které omezuje používání fólií a hnojiv z čistírenských kalů. Taková informace bohužel bývá dostupná jen zřídka. Omez vlastní spotřebu jednorázových plastů – v dlouhodobém horizontu to znamená menší tlak na životní prostředí.
Úplně se plastům vyhnout nelze, ale můžeš snižovat jejich dávku podobně jako u smogu nebo jiných toxinů. Každý zdroj, který dokážeš omezit, snižuje celkovou zátěž organismu. Podle odborníků z Centra pro environmentální zdraví je klíčové nedívat se jen na jednotlivé potraviny, ale na celkový životní styl a prostředí, ve kterém žiješ.
Co dělat dál a má vůbec smysl jíst zeleninu
Příběh nanoplastů v ředkvičkách zapadá do širšího trendu: žijeme v prostředí plném slabých, ale stálých chemických a fyzických podnětů. Každý den se organismus potýká se směsí těžkých kovů, výfukových plynů, látek z kosmetiky, pesticidů a teď i mikroskopických plastových částic.
Zvlášť může každá z těchto dávek vypadat zanedbatelně. Otázka zní, jak působí dohromady po pěti, dvaceti nebo padesáti letech. Proto se stále častěji mluví o koktejlu znečišťujících látek, který nezabíjí okamžitě, ale může zvyšovat riziko mnoha chronických onemocnění a zrychlovat stárnutí organismu.
Pro lidi, kteří vědomě sestavují jídelníček, může být tato informace frustrující. Na jedné straně zelenina zůstává jednou z nejzdravějších součástí stravy a nikdo rozumný nenavrhuje, abys ji přestal jíst. Na druhé straně je stále zřetelnější, že samotná změna talíře nestačí, pokud se nezmění i tvé okolí a způsob, jakým každý den používáme plasty.
Studie ředkviček nemá odradit od konzumace zeleniny. Spíš ukazuje, že ani ty nejzdravější volby v jídelníčku tě neodpojí od problému plastů, pokud nezačneme vážněji řešit téma odpadů, recyklace a navrhování obalů. A to je úkol nejen pro spotřebitele, ale především pro výrobce a tvůrce legislativy, kteří v praxi rozhodují o tom, kolik plastů skutečně skončí v tvém budoucím obědě. Nepřemýšlel jsi někdy o tom, kolik plastu denně spolkneš, aniž bys o tom věděl?
