Stává se ti, že některé rozhovory se podivně rychle stočí k jedné osobě, bez ohledu na téma? Není to náhoda. Vědkyně z Harvardu popisuje konkrétní vzorec konverzace, který se objevuje zejména u lidí zaměřených především na sebe.
Nejedná se o tón hlasu ani gesta, ale o to, jak začínají věty a proč vůbec kladou otázky. Tento fenomén může výrazně ovlivňovat kvalitu tvých vztahů s ostatními.
Co ve skutečnosti znamená egocentrismus
Egocentrik vnímá realitu výhradně skrze vlastní filtr. Nejdřív se počítá jeho nálada, pohodlí a zkušenost. Prší? Místo toho, aby si všiml, že i ostatní zmoknout, myslí jen na to, že se mu zničí účes nebo oblíbené boty Nike. Kolegyně z práce je nemocná? V odpovědi uslyšíš: „Já jsem se taky naposledy necítila dobře“, a celý rozhovor se okamžitě stočí k jeho problémům.
Taková osoba nemusí být zlá ani vypočítavá. Často opravdu nevidí, že neposlouchá. Prostě automaticky převádí každou situaci na vlastní perspektivu. Pro okolí to bývá vyčerpávající, protože ostatní se cítí ignorováni nebo vnímáni jako kulisa.
Pro tebe to může znamenat, že po setkání s takovým člověkem odcházíš s pocitem, že jsi vlastně vůbec nemluvil o sobě. Tvé zážitky, emoce a potřeby zůstaly nezaznamenané.
Rozdíl mezi egocentrismem a egoismem je zásadní
Výzkumníci zdůrazňují, že egocentrismus a egoismus nejsou totéž. Egoista se soustředí na vlastní potřeby a zájmy, aniž by se příliš staral o to, co chtějí ostatní. Nemusí mu záležet na názoru okolí, hlavně když se má sám dobře.
Egocentrik funguje trochu jinak. Pro něj jsou ostatní lidé velmi důležití – ale především jako publikum. Snaží se dobře vypadat, dělá hodně proto, aby byl potřebný, miluje pocit, že hraje klíčovou roli v životě druhých. Ve středu stále stojí „já“, jen jinak zabalené.
Vědci z Univerzity v Chicagu provedli studii, která ukázala, že egocentrismus může být spojen s vývojovým stadiem kognitivních funkcí. Egocentrik nemusí být vždy chladným egoistou. Často se upřímně stará o blízké, ale mentálně se staví do role hlavního hrdiny každého příběhu.
Takový přístup může být pro tebe signálem, že člověk nepotřebuje nutně terapii, ale spíš zpětnou vazbu a možnost naučit se jiný způsob komunikace.
Harvardská vědkyně: egocentrismus prozrazuje způsob kladení otázek
Profesorka Alison Wood Brooks, specialistka na sociální chování z Harvardské univerzity, upozorňuje na jednu velmi charakteristickou vlastnost rozhovorů s egocentriky. Není to ani hlasité mluvení, ani přerušování ostatních, ale specifický typ otázek, které jsou ve skutečnosti otázkami jen zdánlivě.
Vědkyně popisuje fenomén, který pojmenovala anglickým termínem spojujícím slova „boomerang“ a „asking“. Jde o situaci, kdy se ptáš druhé osoby na něco jen proto, abys o vteřinu později z rozhovoru o ní udělal rozhovor o sobě.
Tento vzorec lze snadno rozpoznat v každodenních dialozích. Zazní otázka, která vypadá zainteresovaně, a pak následuje obrat o sto osmdesát stupňů. Teoreticky se rozmlouvající zeptal na tvůj život, ale prakticky u tebe zůstane doslova jen pár sekund.
Nejde ani tak o odpověď, jako spíš o záminku, jak plynule přejít k vlastním tématům. Otázka je jen odrazovým můstkem. Skutečným cílem se stává rychlý návrat k vyprávění o sobě.
Jak vypadá bumerangové kladení otázek v praxi
Tento typ chování můžeš snadno rozpoznat v běžných konverzacích. Zde je několik typických příkladů ze života:
- „Co dneska máš k obědu? Já jdu pro sushi, prý je nová restaurace za rohem.“
- „Byla dovolená povedená? U mě to bylo fantastické, mám tolik fotek, musíš se podívat.“
- „Máš nějaké plány na Vánoce? Já letos nikoho nenavštívím, zůstanu sám.“
- „Jak se ti líbí nová práce? Já jsem se taky nedávno přesunul do kanceláře v centru Prahy.“
- „Bolí tě záda? Já mám problémy s krční páteří už roky, musím pravidelně k fyzioterapeutovi.“
- „Četla jsi tu knihu? Já právě dočetla román od Haruki Murakamiho, úplně mě to pohltilo.“
Harvardská profesorka vyčleňuje tři základní motivace stojící za tímto stylem konverzace. Někdy jde o vědomé jednání – člověk prostě rád stojí ve středu pozornosti. Často je to však běžný komunikační návyk, kterého si daná osoba ani nevšimne.
Třetím důvodem může být snaha navázat spojení přes vlastní zkušenost, což samo o sobě není špatné, pokud pak rozhovor dokáže pokračovat oběma směry.
Musíš se egocentrikům vyhýbat?
Mnoho lidí, když rozpozná takové vzorce ve svém okolí, dojde k závěru: „musím se jim vyhýbat“. Psycholožka z Harvardu se na to dívá klidněji. Zdůrazňuje, že egocentrismus sice leží blízko narcismu nebo megalomanie, ale sám o sobě ještě neznamená manipulaci či zlý úmysl.
Někdo může mít sklon stavět se do centra, a přitom být loajálním přítelem, nápomocným spolupracovníkem nebo angažovaným partnerem. Klíčovým rozdílem bývá hranice, kterou nepřekračuje: nevyužívá ostatní, nehraje si s jejich emocemi, nelže, aby si udržel svou pozici.
Egocentrik může být únavný v rozhovoru, ale ne každý egocentrik vědomě ubližuje. Pokud ve svém okolí máš takového člověka, zkus nejprve zjistit, zda jde o hluboce zakořeněný rys osobnosti, nebo jen o špatný návyk.
Důležité je také sledovat, jak daný člověk reaguje na zpětnou vazbu. Pokud po upozornění dokáže změnit chování, je to dobrý signál.
Jak reagovat, když se rozhovor neustále vrací k „já“
Pokud ve tvém okolí je někdo, kdo notoričtě stáčí konverzaci kolem sebe, můžeš vyzkoušet několik jednoduchých strategií, které pomohou obnovit rovnováhu v dialogu.
Pokračuj ve svém vlákně – když odpověď rozmlouvajícího okamžitě přeskočí k jeho příběhu, jemně se vrať ke svému: „Zní to zajímavě, ráda poslechnu, ale ještě dokončím to, co jsem říkala o…“
Pojmenuj své potřeby – „Dneska bych ráda víc povídala o tom, co se děje u mě, opravdu to potřebuji.“ Jednoduchá věta dokáže změnit dynamiku rozhovoru.
Omezte čas konverzací – pokud po setkání cítíš vyčerpání, zkrať další kontakty nebo se domlouvej méně často. Tvoje energie je cenná a zaslouží si být chráněna.
Ověř si, zda jde o návyk, nebo nedostatek empatie – některé osoby po upozornění dokážou zastavit a omluvit se. Jiné vůbec nevidí problém – s těmi budou hranice důležitější.
Někdy se egocentrické chování stupňuje, když někdo prochází krizí: má potíže v práci, je nemocný, prožívá rozchod. Soustředění na sebe může být v takových případech formou obrany. V těchto obdobích může přátelská trpělivost pomoct člověku vrátit se k vyváženějším vztahům.
Pokud však něčí „já, já, já“ dominuje roky a tvoje potřeby a emocje se nikdy do rozhovoru nevejdou, je to signál, že vztah je prostě jednostranný. Pak stojí za to položit si otázku, kolik energie do něj chceš dál investovat.
Co když v těchto popisech poznáváš sebe
Někteří lidé při čtení o takovém způsobu mluvení náhle zjistí, že sami kladou otázky jen proto, aby za chvíli mluvili o sobě. To vůbec nemusí znamenat, že jsi extrémní egocentrik. Často ti prostě nikdo dřív neukázal jiný model konverzace.
Dobrou praxí je krátké zastavení se během dialogu a položení si otázky: „Opravdu poslouchám, nebo jen čekám, až budu zase moct mluvit?“ Vyzkoušej jednoduchý experiment: když se někoho ptáš na něco osobního, vědomě se na chvíli zdrž vztahování k sobě.
Doptej se, shrň to, cos slyšel, zareaguj na emoce té osoby. Teprve potom přidej svůj příběh, pokud bude stále pasovat. Pro mnoho lidí bývá taková změna překvapivá – najednou se vztahy stávají hlubšími a lidé se ochotněji otevírají.
Porozumění egocentriumu a mechanismu otázek vracejících se jako bumerang tedy nemá sloužit výhradně k tomu, abys nálepkoval ostatní. Je to také hotový návod, jak ve všedních dnech zlepšit kvalitu vlastních rozhovorů – a dávat blízkým něco víc než jen další anekdotu o sobě. Nestojí to za pokus?
