Každý z nás má bradu, ale z pohledu evoluce vůbec není samozřejmá. Vědci po léta pátrají, k čemu vlastně slouží tato kostnatá vypuklost na dolní čelisti.
Nové analýzy lebek lidí a lidoopů naznačují, že brada vůbec nevznikla proto, abychom lépe žvýkali, mluvili nebo se líbili. Může být spíše vedlejším produktem jiných změn v konstrukci lebky a mozku.
Lidská brada je mezi primáty unikátem. Když se podíváš na naše nejbližší příbuzné – šimpanze, gorily, orangutany – žádný z těchto druhů nemá tak výrazně vyznačenou bradu jako člověk. Dokonce ani neandertálci, kteří žili souběžně s Homo sapiens, neměli dolní čelist zakončenou stejně, bez charakteristické vystupující části.
U člověka spodní část čelisti končí výraznou kostní vypuklostí. To právě nazýváme kostní bradou, od které teprve později dostalo svůj název ochlupení obličeje.
Jsme jediní primáti s výrazně vysunutou bradou
Lidé jsou jedinými primáty s výrazně vysunutou kostní bradou. U žádného jiného druhu takový tvar čelisti nenajdeme. Po desítky let se antropologové a evoluční biologové snažili vysvětlit, odkud se vzal tento rozdíl.
Návrhů vysvětlení bylo hned několik. Brada mohla sloužit jako mechanické zpevnění během kousání a žvýkání tvrdé potravy. Další hypotéza tvrdila, že brada usnadňuje artikulaci řeči. Třetí teorie viděla v bradě sexuálně atraktivní znak, který posiloval pohlavní signály.
Každá z těchto hypotéz zněla rozumně, ale chyběly tvrdá data. Následné výzkumy nepotvrdily jednoznačně, že brada zlepšuje odolnost čelisti, že je nezbytná pro řeč, ani že dávala nositelům výhodu při výběru partnerů. Vědci z univerzity v Buffalu se proto rozhodli k problému přistoupit jinak.
Velké mozky, menší obličeje a zmenšující se zuby
Výzkumný tým místo předpokladu, že brada musela mít konkrétní funkci, ověřil, zda se neobjevila „mimochodem“ jako důsledek jiných změn v lebce. Badatelé analyzovali 532 lebek a čelistí představitelů 15 druhů – od lidoopů po současného člověka.
Vědci změřili desítky anatomických bodů a následně vyčlenili devět znaků zvláště spojených s oblastí brady. Z devíti znaků spojených s bradou nesly pouze tři stopy přímého působení přírodního výběru. Zbývajících šest se měnilo „mimochodem“ při jiných přeměnách lebky.
Klíčové procesy probíhaly jinde. Mozek člověka se během posledních dvou milionů let výrazně zvětšil. Lebka musela pojmout větší mozkovou tkáň, což změnilo celou její architekturu. Současně se obličej postupně zploštil a zmenšil.
Naše zuby jsou dnes mnohem menší než u australopitéků nebo raných zástupců rodu Homo. Menší stoličky, řezáky a špičáky znamenaly, že čelist nemusela být tak masivní a robustní jako u předků.
Brada jako vedlejší produkt evoluce
Když tyto změny působily současně, celá geometrie dolní čelisti se musela přizpůsobit. Čelist přestala být dlouhá a masivní vpředu, jako u opic. Stala se kratší, obličej se posunul dozadu, zuby zmenšily a na samém spodku se objevila charakteristická vypuklost – naše brada.
V biologii existuje pojem spandrel, který označuje znaky vznikající ne proto, že by je přírodní výběr přímo vybíral, ale jako důsledek jiných tlaků a konstrukčních omezení organismu. Termín pochází z architektury – ve starých katedrálách nesly oblouky klenbu a mezi nimi a stropem zůstávala trojúhelníková pole.
Tato pole nebyla speciálně navržena, vznikala sama z geometrie oblouků. Teprve později je umělci začali využívat a zdobit. Brada člověka může být takovým biologickým polem pod obloukem – ne plánovanou konstrukcí, ale prostorem, který se objevil jako nutný důsledek jiných změn.
V praxi to znamená, že brada sama o sobě pravděpodobně nedávala našim předkům výhodu v přežití nebo rozmnožování. Stala se viditelným znakem, ale jejím zdrojem byl rostoucí mozek, zmenšující se obličej a měnící se chrup.
Znamená to, že brada vůbec k ničemu neslouží?
Skutečnost, že brada mohla vzniknout bez přímé objednávky ze strany přírodního výběru, neznamená, že je zcela neužitečná. Biologie často ukazuje, že znak vznikl z jednoho důvodu a později začal plnit jiné role.
Možné je tedy, že lidská brada ovlivňuje rozložení sil v čelisti během žvýkání, i když nebyla hlavním zpevněním. Může měnit způsob, jakým světlo a stín kreslí spodní část obličeje, což může mít význam pro neverbální komunikaci. Spolupracuje se strniště a vytváří charakteristický pohlavní signál, zejména u mužů.
Takové druhotné využití znaků je v evoluci časté. Struktura se objeví mimochodem a teprve později ji organismy začnou využívat v nových rolích. Některé vědci dokonce spekulují, že brada mohla získat význam v sociálních interakcích našich předků.
Co nám brada říká o evoluci člověka
Příběh lidské brady připomíná, že ne každou část těla je nutné hned vysvětlovat jako precizní adaptaci. Mnoho prvků anatomie vzniká z konstrukčních omezení, vzájemných závislostí a změn probíhajících současně v několika oblastech organismu.
Pro výzkumníky evoluce je to důležitý varovný signál. Lákavé je skládat jednoduché příběhy – brada zpevnila čelist, takže jedinci s bradou lépe přežívali, nebo brada zvyšovala přitažlivost, takže bylo snazší získat potomstvo. Spolehlivá data však ukazují, že realita bývá komplikovanější a méně intuitivní.
Ne každý znak našeho těla vznikl k něčemu konkrétnímu. Někdy je výsledkem geometrie kostí, vzájemného přizpůsobení orgánů a náhodného spletu změn. Badatelé z univerzity v Buffalu publikovali své zjištění v odborném časopise a vzbudili velkou diskusi mezi anthropology.
Další možné vedlejší produkty v lidském těle
Biologové stále častěji kladou podobné otázky ohledně dalších charakteristických prvků lidské stavby těla:
- Některé zakřivení páteře spojené s vertikálním postojem
- Detaily tvaru pánve související s porodem a dvounohostí
- Jemné rozdíly v tvaru lebky mezi populacemi vyplývající z celkového růstu nebo proporcí těla
- Specifický tvar nosní dutiny u různých etnických skupin
- Variace v délce prstů rukou a nohou
V takových případech je obtížné určit jedinou funkci. Smysluplnější je dívat se na organismus jako celek, ve kterém prvky vzájemně na sebe tlačí a vynucují si konstrukční kompromisy. Výzkumníci z institucí jako Harvardská univerzita nebo Smithsonian Institute se těmito otázkami zabývají systematicky.
Jak tuto znalost využít v běžném životě
Brada, kterou vidíš v zrcadle, se díky těmto výzkumům stává něčím víc než jen místem, kde roste vous. Je to hmatatelná stopa toho, že lidský druh prošel cestou k většímu mozku, jinému způsobu příjmu potravy a zploštělejšímu obličeji.
Když tedy příště budeš zastřihovat vousy nebo sledovat profil své tváře na fotografii, stojí za to si uvědomit jednu věc. Tahle zdánlivě drobná kostní vypuklost je výsledkem složité hry evolučních změn. Nebyla navržena pro jedinou funkci.
Vyrostla z mnoha posunů najednou – a právě proto tak dobře vypráví příběh našeho druhu. Možná je čas podívat se na vlastní tělo s větší zvědavostí a uznat, že ne všechno má jednoduchý účel?
