Geologové předpovídají, že současné rozložení kontinentů je pouze krátkou epizodou v historii planety. Tektonické desky se stále pohybují a směřují k další velké srážce, která spojí dnešní kontinenty v jeden obrovský superkontinent.
V tomto novém uspořádání může Francie získat mimořádně strategický význam – geografický i klimatický. Ačkoliv se to zdá nepředstavitelné, vědci dokážou s poměrně vysokou přesností modelovat, kam se jednotlivé části zemské kůry přesunou.
Před asi 200 miliony lety existoval jediný velký pevninský celek obklopený oceánem. Časem se rozpadl na menší části, které se stále vzdalují a srážejí. Tento pohyb neutichá, přestože je tak pomalý, že z perspektivy jednotlivého lidského života zůstává neviditelný. Podle projekcí vytvořených geologem Christopherem Scotesem se za přibližně 250 milionů let všechny současné kontinenty opět spojí. Na mapách vědců se tehdy objeví jeden kolosální pevninský masiv nazývaný nová Pangea Ultima – superkontinent, který nahradí dnešní uspořádání roztroušených pevnin.
Tektonické desky neznají pojem stabilní mapa. Pro geologii je současný tvar kontinentů pouze přechodný snímek z velmi dlouhého filmu. V životě planety představují dnešní oceány a horská pásma jen dočasné formace, které se budou dál měnit podle zákonitostí pohybu zemského pláště.
Nový superkontinent: návrat k jedné pevnině
V tomto scénáři dnešní Atlantský oceán zmizí. Amerika se postupně posune směrem k Evropě a Africe, až nakonec dojde k jejich srážce. Indický oceán se promění v rozsáhlé, ale uzavřené vnitřní moře obklopené územími, která dnes spojujeme s úplně jinými klimatickými pásy a kulturami.
Změní se prakticky vše, co známe ze současných map. Ostrovy a státy, které dnes dělí tisíce kilometrů oceánu, se stanou přímými sousedy. V modelech geologů:
- Kuba se spojí s územím současných Spojených států
- Korejský poloostrov bude stlačen mezi Čínu a oblasti dnešního Japonska
- Grónsko se přisune a „přilepí“ ke Kanadě
- Austrálie narazí na jihovýchodní Asii
- Antarktida se posune severněji a napojí se na jižní cíp Jižní Ameriky
- Středozemní moře se zcela zavře vlivem kolize africké a evropské desky
Pro budoucí obyvatele této planety by dnešní mapa mohla vypadat jako fantastická vize, stejně odtržená od reality, jako pro nás smyšlené krajiny ze science fiction filmů. Výzkumníci z univerzit v Texasu a Lisabonu publikovali studie ukazující, že tyto změny jsou nevyhnutelné a podléhají fyzikálním zákonitostem pohybu litosférických desek.
Francie mezi Arktidou a severní Afrikou
V této budoucí konfiguraci Země má zaujmout zvláštní pozici právě Francie. Simulace pohybu desek naznačují, že oblast dnešního státu se přesune výrazně na sever, blíže k oblastem současného polárního kruhu. Geolog Christopher Scotese z Northwestern University modeloval tento posun s přesností na stovky kilometrů.
Současně přestane existovat pánev Středozemního moře. Důsledkem kolize tektonických desek bude stlačení a uzavření dřívějšího prostoru mezi Evropou a Afrikou. To, co dnes známe jako moře a turistická pobřeží, se změní v horská pásma a pevniny spojené navzájem hranicemi. Výzkumníci z Francouzského institutu pro výzkum Země v Paříži potvrzují, že tento proces již dnes můžeme pozorovat v minimálním měřítku – Afriká deska se přibližuje k evropské rychlostí asi dva centimetry ročně.
Výsledkem bude, že území současné Francie může sousedit nejen se Španělskem, Portugalskem nebo Itálií, ale také se zeměmi severní Afriky – mimo jiné s oblastmi odpovídajícími dnešnímu Maroku, Alžírsku a Tunisku. Sousedství tohoto typu kompletně změní představu o „Evropě“ a „Africe“, které ztratí svůj současný geografický význam.
V modelech Pangey Ultima se Francie ocitá v zóně, kde se srážejí Evropa, současná severní Afrika a oblasti posunuté od Atlantiku. Z hlediska geopolitiky by to bylo křížení tří dřívějších kontinentů. Vědci z Centra pro geodynamický výzkum v Oxfordu označují tuto oblast za jedno z klíčových spojení budoucího superkontinentu.
Extrémní klima superkontinentu
Takové uspořádání pevnin není jen změnou politické mapy, ale také radikální změnou klimatu. Studie publikované v časopise Nature naznačují, že vznik jedné velké pevniny dramaticky zvýší vulkanickou aktivitu. Do atmosféry se tehdy dostane obrovské množství oxidu uhličitého, což posílí skleníkový efekt.
Klimatické simulace jsou nemilosrdné. Superkontinent znamená, že obrovské oblasti se nacházejí daleko od oceánů. Vzduch je tam suchý, srážek je málo a extrémní vedra se stávají normou. K tomu přistupuje Slunce svítící výrazně silněji než dnes, což ještě více zvyšuje teploty. Astrofyzici z Kalifornské univerzity vypočítali, že jas našeho Slunce vzroste za příštích 250 milionů let přibližně o dvě procenta, což zní málo, ale má zásadní dopady.
Podle vědců může taková kombinace faktorů vést k vymření většiny současných savců. Organismus zvyklý na určitý rozsah teplot a přístup k vodě má omezené možnosti přizpůsobení se tak drasticky nepřátelskému prostředí. Výzkumníci z Bristolské univerzity modelovali teplotní mapy budoucího superkontinentu a zjistili, že vnitřní části pevniny mohou dosahovat teploty přes šedesát stupňů Celsia.
Francie jako potenciální klimatické útočiště
Ne všechny oblasti nového superkontinentu budou však stejně nepříznivé. Simulace ukazují, že zóny položené blíže k severu, v sousedství dnešního polárního kruhu, mohou zachovat mírnější klima. Bude tam chladněji, objeví se více srážek a větší šance na stabilní zásoby vody.
V této skupině se má nacházet také území odpovídající dnešní Francii. Posunuté k vysokým zeměpisným šířkám má nabídnout podmínky méně extrémní než střední oblasti superkontinentu. Klimatologové z Německého centra pro geovědy v Postupimi vytvořili podrobné modely ukazující, že severní regiony Pangey Ultima budou patřit k mála obývatelným místům.
Předpovědi naznačují, že budoucí území Francie může patřit k nečetným místům vhodným k relativně pohodlnému životu, vedle oblastí odpovídajících současnému Portugalsku, částem Britských ostrovů a vybraným regionům severní Afriky. Takové klimatické útočiště potenciálně znamená:
- Nižší průměrné teploty než na zbytku superkontinentu
- Větší dostupnost sladké vody díky srážkám a sezónnímu ledu
- Podmínky umožňující produkci potravin a udržení složitých ekosystémů
- Šanci na přežití části druhů, které si neporadí v extrémních zónách
- Přítomnost mořských proudů přinášejících vlhkost z polárních oblastí
- Stabilnější geologické podmínky s menší vulkanickou aktivitou
Z perspektivy velmi vzdálené budoucnosti to dává Francii výjimečné postavení mezi nečetnými regiony stále příznivými k osídlení. Samozřejmě mluvíme o časovém měřítku tak obrovském, že dnešní státy a hranice mohou už dávno přestat existovat, ale samotná geografická oblast zůstává podstatná pro osudy života na planetě.
Proč dokážou vědci předpovídat pohyb kontinentů
Může se nabízet otázka: jak vůbec lze mluvit o tak vzdálených scénářích s určitou jistotou? Klíčem je pochopení, že tektonické desky se pohybují podle určitých zákonitostí a jejich pohyb lze měřit a modelovat.
Geologové využívají několik hlavních zdrojů dat. Satelitní měření – díky navigačním systémům GPS lze zjistit, že kontinenty se posouvají o několik centimetrů ročně. Záznam ve skalách – dřívější polohu pevnin prozrazují mimo jiné fosilie a směr zmagnetování minerálů zachycený při tuhnutí lávy. Numerické modely – počítače simulují chování tektonických desek na základě známých fyzikálních zákonů a struktury nitra planety.
Vědci z Massachusettského technologického institutu vyvinuli sofistikované algoritmy schopné předpovídat pohyb litosférických desek s přesností srovnatelnou s prognózami počasí. Čím dále do budoucnosti, tím více nejistoty – lokální detaily budou určitě jiné. Přesto obecný trend sbližování kontinentů a tvorby superkontinentu platí za velmi pravděpodobný v měřítku stovek milionů let.
Co tyto prognózy říkají o naší současnosti
Ačkoliv scénář Pangey Ultima se týká doby tak vzdálené, že ji lze těžko uchopit představivostí, má zajímavou hodnotu pro pohled na současné klimatické a environmentální změny. Ukazuje především, jak dynamická je planeta v geologickém měřítku a jak malou část tohoto procesu pozorujeme jako lidé.
Stojí za to přitom rozlišit dvě časové škály. Na jedné straně máme mimořádně pomalé pohyby tektonických desek a přirozené klimatické změny sahající desítek milionů let. Na druhé – prudké změny vyvolané lidskou činností v průběhu pouhých několika desítek let. Ty druhé probíhají rozhodně rychleji, než kdykoli předtím v historii civilizace, a s nimi se musíme vyrovnat zde a teď.
Znalost o budoucím superkontinentu pomáhá lépe pochopit, že Země nikdy nebyla „nastavena natrvalo“. Mapy a hranice, na které jsme navázáni, se v delší perspektivě posouvají, mizí, objevují se nová horská pásma a moře. To, co se jedné generaci zdá neměnné, je pro geologii jen okamžikem. Možná právě tato perspektiva nám připomíná, jak důležité je zodpovědně pečovat o planetu v době, kdy na ni můžeme skutečně působit.
