Psychologové identifikovali tři klíčové charakteristiky, které spojují skutečné altruisty. Jde o konkrétní vzorce myšlení a vnímání světa, které se dají pozorovat v každodenním chování.
V běžném životě snadno potkáte někoho, kdo rád pomáhá, ale počítá s vděčností, s pozitivní reakcí na sociálních sítích nebo alespoň s dobrou pověstí. Druhý typ lidí je vzácnější: pomáhají potichu, z vlastní vůle, často s výraznou osobní ztrátou. Právě ty nazýváme skutečně altruistickými – a jak ukazují výzkumy, sdílejí několik společných osobnostních rysů.
Altruismus představuje sklon jednat ve prospěch druhých bez očekávání odměny. Zní to jednoduše, v praxi je to ale složitější, protože za nabízenou pomocí se často skrývá osobní zájem, potřeba obdivu nebo sociální tlak. Výzkumníci z oboru psychologie dnes popisují několik různých forem altruistického chování, které se liší motivací i tím, komu nejčastěji pomáháme. Rozumět těmto rozdílům ti pomůže lépe rozpoznat, kdo kolem tebe jedná opravdu nezištně.
Stejně důležité je uvědomit si, že autentický altruismus není jen o četnosti dobrých skutků. Jde především o trvalý vzorec myšlení o druhých lidích a o sobě samém. Tento přístup se projevuje konzistentně, i když nikdo nepozoruje.
Jaké podoby může mít nezištná pomoc druhým
Čistý altruismus znamená pomoc poskytnutou cizí osobě nebo někomu mimo náš blízký okruh, bez reálné šance na protislužbu. Často se tak děje v náročných situacích, s rizikem nebo osobními náklady pro pomáhajícího. Tento typ altruismu studují výzkumníci z oblasti behaviorální psychologie jako jeden z nejzajímavějších fenoménů lidského chování.
Rodinný altruismus představuje ochotu k obětem a ústupkům ve prospěch blízkých, dětí, partnera nebo starších rodičů. Děláme to, protože jsou „naši“, i když to nikdo zvenčí nevidí. Biologové a evoluční psychologové vysvětlují tento typ chování jako zabudovanou strategii přežití.
Vzájemný altruismus funguje na principu pomoci s přesvědčením, že se jednou role mohou obrátit. Nejde o chladný kalkul, spíš o přirozenou výměnu podpory v mezilidských vztazích. Tuto formu poprvé podrobně popsal biolog Robert Trivers v sedmdesátých letech.
Skupinový altruismus se projevuje podporou lidí z „naší“ komunity: sousedů, kolegů z oboru, příslušníků stejného národa nebo menšiny. Pohání ho pocit sounáležitosti a sdílené identity.
- Čistý altruismus – pomoc cizím lidem bez očekávání protislužby
- Rodinný altruismus – oběti pro partnera, děti a rodiče
- Vzájemný altruismus – přirozená výměna podpory v relacích
- Skupinový altruismus – podpora členů vlastní komunity
- Všechny formy spojuje určitý soubor osobnostních charakteristik
- Výzkumy ukazují stabilní vzorce myšlení o druhých lidích
Pravý altruista není jen člověk, který často pomáhá. Je to osoba, jejíž motivace zůstává nezištná i tehdy, když nikdo nesleduje její činy. Ačkoli se jednotlivé formy pomoci liší rozsahem a adresáty, spojuje je určitý soubor povahových vlastností. Vědecké studie ukazují, že nejde o jednorázové akce, ale o stabilní způsob uvažování.
Co umožňuje altruistům rozpoznat potřeby druhých
Jeden z výzkumů publikovaný v roce 2009 v časopise Journal of Personality and Social Psychology ukázal, že lidé s vysokou mírou empatie reagují pomocí mnohem častěji – jak v běžných, tak v krizových situacích. Přidává se zde další prvek: extraverze a takzvaná přívětivost, tedy schopnost snadno navazovat vztahy a sklon ke spolupráci. Tato kombinace vlastností výrazně zvyšuje pravděpodobnost altruistického jednání.
Empatie není jen soucit. Představuje schopnost všimnout si emocí druhých, správně je vyhodnotit a spontánně se vcítit do cizí perspektivy. Bez této dovednosti je těžké vůbec zaregistrovat, že druhý člověk potřebuje podporu. Čím citlivěji vnímáš emoce okolí, tím větší je šance, že zareaguješ činem, ne pouze myšlenkou „to je smutné“.
Na tomto základě vyrostá zvláštní typ lidí, které můžeme nazvat „pravými altruisty“. Sociální psychologie spojuje jejich fungování se třemi výraznými charakteristikami, které je odlišují od ostatních. Tyto rysy se opakovaně objevují ve výzkumech prováděných na univerzitách po celém světě.
První rys – víra v dobro lidské přirozenosti
Výzkumníci osobnosti vytvořili škálu přesvědčení o „absolutním zlu“. Testovali, do jaké míry souhlasíme s tvrzeními typu: „Existují lidé, kteří jsou prostě zlí až do morku kostí“. Vysoce altruistické osoby dosahovaly na této škále mimořádně nízkých hodnot. Studie publikované v Psychology Today prokázaly přímou souvislost mezi těmito postoji a skutečnou pomocí druhým.
Co to znamená v praxi? Takoví lidé se vyhýbají krajnímu cynismu – nevěří, že každý myslí jen na sebe. Dávají ostatním „kredit důvěry“ na začátku vztahu. Jsou ochotni vidět v druhém člověku jak chyby, tak potenciál k dobru. Tento přístup studují odborníci z oboru kognitivní psychologie jako klíčový faktor prosociálního chování.
Nejde o naivitu, spíš o výchozí postoj: lidé mohou udělat něco velmi zlého, ale nedefinuje je to navždy. S takovým přístupem je snazší reagovat pomocí než odsouzením. Tento vzorec myšlení umožňuje altruistům udržet motivaci pomáhat i po opakovaných zklamáních.
Druhý rys – mimořádná citlivost na strach a utrpení
Článek citovaný v magazínu Psychology Today upozornil na zajímavý neurobiologický aspekt. U osob s výjimečně altruistickým chováním zobrazovací studie mozku odhalily větší objem amygdaly – struktur odpovědných mimo jiné za zpracování emocí, včetně strachu. Tento objev publikovali výzkumníci z Georgetown University v roce 2014.
V každodenním životě se to projevuje konkrétně. Tito lidé snadno zachytí signály napětí, úzkosti a zmatku v obličeji druhých. Často reagují dřív, než o pomoc někdo výslovně požádá. Jsou citliví na „drobné“ scény: ztracené dítě v obchodním centru, zmatený nový zaměstnanec, babička zápasící s nákupními taškami u zastávky autobusu.
Čím rychleji rozpoznáš cizí strach, tím menší je šance, že půjdeš lhostejně kolem. Altruista neuvidí jen problém, ale člověka v obtížném okamžiku. Tato vyostřená reakce na cizí bezmoc způsobuje, že altruista neodkládá pomoc „na později“. Většinou to je právě on, kdo první přistoupí, zavolá, ozve se. Neurologové z Max Planck Institute studují tento mechanismus jako jeden z pilířů empatie.
Třetí rys – absence pocitu vlastní výjimečnosti
Co je zajímavé, lidé známí velmi odvážnými, rizikovými činy pomoci – například anonymní dárci ledvin – zřídka popisují sebe jako „lepší“ nebo „světější“ než ostatní. Ve výpovědích ze psychologických studií častěji uvádějí, že „každý na jejich místě by udělal totéž“. Tuto vlastnost dokumentovali výzkumníci z University of Pennsylvania při rozhovorech s dárci orgánů.
Takový postoj má několik důsledků. Pomoc neslouží k budování image. Není potřeba vyprávět o vlastních gestech na všech stranách. Objevuje se přesvědčení, že potenciál k dobru má prakticky každý člověk. Odborníci z oboru morální psychologie to spojují s nižším skóre na škále narcismu.
V praxi to znamená vyrovnanější vztah mezi pomocníkem a příjemcem. Altruista se nestaví do role zachránce, spíš někoho, kdo v daném okamžiku může udělat o trochu víc než druhá strana. Takový přístup snižuje riziko paternalismu a zachovává důstojnost obou stran.
- Absence víry v absolutní zlo u ostatních lidí
- Větší objem amygdaly umožňující rychlejší rozpoznání strachu
- Citlivost na jemné signály napětí v obličeji druhých
- Schopnost reagovat dřív než kdokoli požádá o pomoc
- Přesvědčení že každý má potenciál k nezištnosti
- Nevnímání sebe sama jako morálně nadřazeného
- Tendence minimalizovat vlastní zásluhy při pomoci
Dá se altruismus naučit a proč se vyplácí
Část rozdílů mezi lidmi má biologický základ. Struktura mozku, temperament, vrozená společenskost – to nejsou věci, které změníme ze dne na den. Přesto mnoho studií zaměřených na prosociální chování ukazuje, že návyk pomáhat se dá trénovat. Výzkumníci ze Stanford University prokázali, že cílené cvičení empatie vede k měřitelným změnám v chování.
V praxi může cesta k altruističtějšímu jednání zahrnovat několik jednoduchých kroků: pozornější sledování emocí druhých, omezování krajního cynismu v komentářích a zprávách, testování malých aktů pomoci, o kterých se nikdo nedozví. Psychologové z University of California doporučují začít s drobnostmi – podržet dveře, pomoci s kočárkem na schodech, darovat krev v nemocnici.
Ačkoli definice altruismu mluví o absenci očekávání odměny, reálné důsledky nezištné pomoci se často vracejí k pomáhajícímu. Lékařské a psychologické výzkumy ukazují, že osoby pravidelně zapojené do pomoci druhým častěji uvádějí vyšší pocit smyslu života, lepší vztahy a nižší míru osamělosti. Organismus reaguje na takové jednání celou řadou hormonálních reakcí: objevuje se pocit sounáležitosti, klesá úroveň stresu, roste ochota spolupracovat s okolím.
Jde o úplně jiný druh „odměny“ než lajk nebo kompliment, ale bývá trvalejší. Nezištná pomoc nemusí znamenat rezignaci na vlastní potřeby. Často právě ona vrací pocit, že máme vliv a můžeme vnést něco smysluplného do životů druhých. Možná právě tady leží odpověď na otázku, proč se některým lidem daří zůstat altruistickými i v cynické době?
