Genetička Elinor Karlsson z univerzity v Massachusetts analyzovala chování desítek tisíc psů a srovnala je s jejich genetickým původem. Závěry bourají přesvědčení, že stačí vybrat „poslušné plemeno“ a máte automaticky bezproblémového psa do rodiny.
Možná si myslíš, že výběrem labradora nebo zlatého retrívra získáš psa, který se bude snadno učit a poslouchat na slovo. Realita je však mnohem složitější. Rozsáhlá studie zahrnující téměř padesát tisíc psů ukazuje, že plemenná příslušnost hraje v chování čtyřnohých společníků mnohem menší roli, než jsme si dosud mysleli.
Výzkum potvrdil, že individuální rozdíly mezi jednotlivými psy stejného plemene bývají větší než rozdíly mezi plemeny samotnými. To znamená, že můžeš potkat mimořádně náročného labradora i překvapivě soustředěného a ochotného křížence. Klíčem k úspěšnému výcviku není rodokmen, ale konkrétní temperament daného zvířete a přístup člověka, který s ním pracuje.
Co vlastně vědci zkoumali v databázi Darwin’s Ark
Za projektem stojí genetička Elinor Karlsson z univerzity v Massachusetts a spolupracujících výzkumných institucí. V rámci databáze Darwin’s Ark shromáždili informace o přibližně 48 500 psech, z nichž několik tisíc mělo секvenovaný genetický materiál. Majitelé vyplňovali podrobné dotazníky popisující chování svých zvířat v různých situacích.
Na tomto základě vědci porovnávali vlastnosti jako schopnost soustředit pozornost na člověka, ochotu spolupracovat a reagovat na povely, reakce na nové podněty a neznámá místa, sklony k úzkosti, vznětlivosti či agresivním projevům nebo míru samostatnosti a tvrdohlavosti. Následně zjišťovali, do jaké míry lze tyto rozdíly předpovídat na základě plemene nebo podílu konkrétních plemen v rodokmenu daného psa.
Studie prokázala, že plemenný původ vysvětluje pouze asi 9 procent rozdílů v chování mezi psy. Zbytek tvoří směs individuálních zkušeností, prostředí a jedinečných vlastností konkrétního zvířete. Jinými slovy, samotná nálepka plemene ti mnoho o budoucím chování štěněte neřekne.
Proč nás pověst plemene tak silně mate
Mnoho lidí předpokládá, že pokud určité plemeno platí za „snadno ovladatelné“, bude každý jeho zástupce ideálním žákem. V praxi zde působí mechanismus dobře známý psychologům: když očekáváš poslušného psa, interpretuješ jeho chování shovívavěji a příznivěji.
Když štěně známého „rodinného“ plemene skáče radostí a řádí po bytě, snadno to pokládáš za projev entuziasmu a energie, kterou stačí správně směřovat. U psa s nálepkou „nezávislý“ identické chování častěji vnímáš jako vzpouru nebo nedostatek poslušnosti. Takový filtr v hlavě udržuje mýty o plemenech při životě.
Všímáš si toho, co odpovídá tvému předchozímu obrazu, a přehlížíš situace, kdy se pes chová úplně jinak, než „měl by“. V důsledku toho pověst roste, i když statisticky daný typ psa vůbec není výrazně poslussnější než jiné.
Mýtus o snadném plemeni živený žebříčky
Média a weby o zvířatech rok co rok publikují seznamy plemen, která se nejrychleji učí povely. V takových žebříčcích se stále objevují stejné názvy: zlatý retrívr, labrador, border kolie, německý ovčák. Jejich historie loveckých, pasteveckých či pracovních psů skutečně přeje spolupráci s člověkem.
Problém spočívá v tom, že zobecnění z úrovně „průměru za plemeno“ jsou značně zjednodušená. Jak ukazuje výzkum, rozdíly mezi jednotlivci v rámci jednoho plemene bývají větší než rozdíly mezi plemeny. Můžeš narazit na mimořádně náročného labradora i velmi soustředěného, snadno trénovatelného křížence.
Žebříček plemen „nejsnáze ovladatelných“ dává psychický pocit jistoty, ale nepředstavuje žádnou záruku. Statistika nenahradí pečlivé pozorování konkrétního psa. Analýza psů odpovídajících plemenům považovaným za spolupracující navíc ukázala, že kříženec s příměsí takového plemene nemusí mít vůbec žádnou výraznou výhodu v učení. Samotný podíl genů o chování nerozhoduje.
Geny jsou jen zlomkem skládačky
Plemena psů v dnešní podobě vznikala především v devatenáctém století, kdy chovatelé začali velmi silně sázet na určitý vzhled: barvu srsti, typ uší, velikost, proporce těla. Znaky chování a povahy podléhaly tak důsledné selekci mnohem vzácněji.
K tomu přistupuje složitá povaha samotného chování. To, zda bude pes snadno trénovatelný, ovlivňuje souhra mnoha prvků:
- genetické predispozice
- podmínky během březosti feny a prvních týdnů života
- raná socializace s lidmi a jinými psy
- důslednost a čitelnost signálů pečovatele
- každodenní dávka pohybu a mentální stimulace
- kvalita stravy a celkový zdravotní stav
- typ motivace, která u daného jedince funguje nejlépe
- zkušenosti z kritických vývojových období
Nestačí tedy rodokmen ani popis plemene v příručce. Stejný typ psa vychovaný v klidném, předvídatelném domově a v hlučném prostředí bez jasných pravidel může vyvinout zcela odlišné chování. Prostředí a přístup člověka hrají zásadní roli.
Jak vybírat psa, který se bude rád učit
Vědci zdůrazňují, že mnohem rozumnější je hledat konkrétní povahu než předpokládat, že každý kus daného plemene k tobě bude pasovat. Dobrými signály při výběru jsou mimo jiné připravenost psa navazovat kontakt s lidmi, zájem o okolí, ale bez paniky ani úplné apatie, schopnost alespoň krátkého soustředění na jednu věc nebo absence extrémní reaktivity na zvuky a pohyb.
Stojí také za to popovídat si s osobami, které daného psa dobře znají: chovatelem, dobrovolníkem v útulku, dočasnou péčí. Často už po několika týdnech společného života lze popsat typické reakce zvířete a jeho motivaci ke spolupráci. Nejspolehlivějším „testem“ je pozorování konkrétního psa, nikoli stereotyp o plemeni. Právě individuální temperament rozhodne, jak rychle výcvik pokročí.
Role pečovatele ve formování psího žáka
I čtyřnožec s velkou chutí spolupracovat může tuto vlastnost ztratit, pokud narazí na nekonzistentní nebo brutální zacházení. Na druhou stranu pes se samostatnějším založením dokáže krásně rozvíjet dovednosti, když ho pečovatel učí jasným, klidným způsobem založeným na odměňování.
V praxi mnoho problémů s „odolným“ psem pramení z lidských chyb: příliš dlouhých tréninkových lekcí, nečitelných povelů, nedostatku odměn za žádoucí chování nebo trestání za strach. Výcvik stojí na vztahu, ne na samotném plemeni. Dokonce i pes považovaný za těžko zvladatelný může překvapit, když najde člověka, který s ním umí pracovat trpělivě a systematicky.
Co nás může naučit tento výzkum při plánování adopce
Výsledky projektu Darwin’s Ark jsou obzvlášť cenné pro osoby, které teprve plánují vzít si psa domů. Místo otázky výhradně „jaké plemeno je nejlepší pro rodinu s dětmi“ stojí za to upřesnit několik klíčových bodů.
Kolik času denně můžeš věnovat procházkám, hrám a tréninku? Jaké máš zkušenosti s výcvikem psů? Preferuješ klidnějšího společníka, nebo tě baví aktivní sport s psem? Máš prostor a podmínky pro energického psa, nebo hledáš spíše vyrovnaného jedince? Odpovědi na takové otázky pomáhají vybrat ne tak plemeno, jako spíš konkrétní osobnost psa a naplánovat pozdější výcvik.
Teprve na tomto pozadí dává smysl zvažovat, zda zvolit psa odpovídajícího populárnímu plemeni, nebo křížence. V praxi z výzkumů plyne ještě jedna, méně intuitivní rada: nemá smysl svalovat celou odpovědnost za chování psa na jeho původ. Snadno se řekne „on to tak má, protože je to takové plemeno“, což osvobozuje od práce na vztahu.
Přitom většinu problémů lze zmírnit, když se člověk naučí klást psovi čitelné požadavky a lépe rozumí jeho signálům. Dobrým výchozím bodem je také naučit se základy komunikace s psem: rozpoznávání příznaků stresu, rozlišování strachu od tvrdohlavosti, práce na odměnách a krátkých, pestrých tréninkových setkáních. Díky tomu může i zvíře, které na papíře neplatí za „snadné“, rychle získávat nové věci a stát se překvapivě vděčným společníkem každodennosti.
