Ekologové varují před vstupem do nové éry, kterou nazývají homogenocén. Lidská činnost postupně přeměňuje pestrou planetu v místa s podobným složením druhů, kde vítězí jen hrstka přizpůsobivých organismů.
Biologové zaznamenávají znepokojivý trend, který mění tvář planety rychleji než většina lidí tuší. Zatímco ty možná stále vnímáš okolní přírodu jako rozmanitou, odborníci vidí v seznamech druhů stále se opakující jména. Stejní ptáci v parcích, stejné plevele na polích, stejné ryby v řekách napříč kontinenty.
Tento proces má své kořeny v každodenních lidských aktivitách. Stavba měst, mezinárodní obchod, průmyslové zemědělství i změna klimatu společně vytvářejí podmínky, ve kterých úzká skupina organismů prosperuje, zatímco tisíce specializovaných druhů ztrácí svá poslední útočiště. Výsledek připomíná globální kavárnu stejné značky – uvnitř sice najdeš kávu, ale v Praze, Tokiu i Buenos Aires bude chutnat stejně.
Co přesně znamená pojem homogenocén
Homogenocén je termín, který ekologové používají pro označení období, kdy příroda na Zemi становится stále jednotvárnější. Nejde o celkový počet druhů na planetě, ale o to, že v různých regionech světa se objevují stále tytéž organismy. Rozdíl mezi minulostí a současností spočívá v tom, které druhy přežívají.
Klíčové je rozlišení mezi dvěma typy organismů. Specializované druhy jsou úzce vázané na konkrétní prostředí, často se vyskytují pouze v jednom regionu. Oportunistické neboli všežravé druhy jsou naopak flexibilní, dokážou žít v mnoha podmínkách a skvěle snášejí blízkost člověka.
Vědci z univerzit po celém světě sledují tento trend už několik desetiletí. Jejich studie ukazují, že první skupina prohrává, zatímco druhá dobývá další kontinenty, města a ekosystémy. Pro laika může krajina stále vypadat divocí, ale biolog při pohledu na seznam druhů vidí stejnou, opakující se sestavu.
Jak lidská činnost sjednocuje život na Zemi
Na první místo se řadí tři procesy poháněné člověkem: přeměna krajiny, globální obchod a změna klimatu. Společně vytvářejí ideální podmínky pro několik vítězů a velmi obtížné pro mnoho poražených.
Města, zemědělství a silnice fungují jako dálnice pro šíření určitých druhů. Urbanizace vykácí, rozdělí a zjednoduší původní prostředí. Tam, kde se kdysi rozprostírala mokřady, staré lesy nebo mozaika luk, se objeví beton, monokultury a úzké pásy zeleně. Pro specializovaného bahňáka nebo vzácný lesní hmyz je taková krajina neobyvatelná. Pro holuba, krysu nebo vrabce naopak ideální.
Průmyslové zemědělství působí podobně. Rozsáhlá pole jedné plodiny, pravidelné sekání a používání pesticidů odstraňují z krajiny mnoho drobných nik, na kterých závisely specializované druhy. Zůstávají ty, které se spokojí s téměř jakýmkoli kouskem potravy a úkrytu. Čím jednodušší a uspořádanější krajinu člověk vytváří, tím snadněji několik druhů ovládne obrovské prostory.
Globální putování pasažérů na černo
Druhým motorem homogenocénu je obchod a turistika. Lodě, letadla, kamiony a kontejnery neustále přemisťují semena, hmyz, drobné obratlovce a dokonce vodní organismy. Část z nich cestu přežije a skvěle se zabydlí na novém místě.
Vědci identifikovali několik hlavních skupin těchto cestovatelů:
- hlodavci a švábi rozšíření prakticky po všech velkých městech
- ryby introdukované do řek a jezer pro rybářské účely, které vytlačují místní druhy
- cizí okrasné rostliny unikající ze zahrad do lesů a na louky
- měkkýši přichycení k trupům lodí putující mezi kontinenty
- semena plevelů cestující v kontejnerech s obilím
- hmyz ukrytý v dřevěných paletách a obalech
- patogeny šířící se s živými zvířaty v mezinárodním obchodě
Ekologické hranice, které po miliony let oddělovali různé společenstva druhů, se rozmazávají. Druhy z jednoho kontinentu se stávají obyvateli jiného. Badatelé z výzkumných ústavů varují, že tento proces se s růstem globálního obchodu pouze zrychluje.
Kdy jedinečné druhy prohrávají s všežravci
Nejsilněji se důsledky homogenocénu projevují v místech bohatých na endemity – druhy vyskytující se pouze tam a nikde jinde. Týká se to zejména ostrovů, izolovaných údolí, fragmentů starých lesů nebo unikátních korálových útesů.
Na mnoha ostrovech místní zvířata po tisíce let neměla přirozené predátory. Ztratila tedy část obranných mechanismů. Příchod krys, psů, koček nebo ichneumonů přivezených lidmi se pro ně ukázal katastrofální. Dobrým příkladem jsou nelétaví ptáci z Fidži, jejichž populace se zhroutila po objevení nového predátora. Jejich niku okamžitě obsadili savci zavlečení zvenčí.
Podobné procesy probíhají v řekách, jezerech a mořích. Ryby přenesené člověkem do nových vod soutěží o potravu, kříží se s místními populacemi nebo na ně přímo loví. Výsledkem je, že seznam druhů v řekách vzdálených zemí se začíná znepokojivě překrývat. Biologové z univerzit v Německu a Švýcarsku dokumentovali tento trend na desítkách evropských toků.
Každý mizející druh má za sebou dlouhou historii přizpůsobování se konkrétnímu prostředí. Když vymírá, mizí nejen další živočich nebo rostlina, ale celá evoluční linie. Dokonce i když v daném regionu zůstává na papíře počet druhů podobný, jejich originalita klesá.
Proč je sjednocená příroda skutečným problémem
Biologická rozmanitost funguje jako sada mnoha pojistek. Čím více druhů s různými funkcemi, tím lépe ekosystém zvládá sucho, povodně nebo novou nemoc. Když na mnoha místech zůstává tatáž omezená skupina odolných organismů, systém ztrácí pružnost.
Tento vývoj přináší několik rizik. Zranitelnost vůči krizím roste – choroba napadající jeden dominantní druh může zasáhnout obrovskou oblast planety najednou. Dochází ke ztrátě ekosystémových služeb, protože mizí opylovači, přirození nepřátelé škůdců, druhy budující půdu nebo filtrující vodu. Kulturní ochuzení znamená, že tradiční krajiny a místní druhy spojené s historií regionů upadají v zapomnění.
Vědci z nizozemských výzkumných center upozorňují, že jednotné ekosystémy jsou nejen méně fascinující z hlediska přírody, ale také křehčí pro lidi, kteří na nich závisí. Studie z univerzity v Utrechtu prokázala, že diverzifikované ekosystémy lépe odolávají klimatickým výkyvům.
Lze zpomalit éru homogenocénu
Vědci zdůrazňují, že proces sjednocování přírody je sice pokročilý, ale nemusí postupovat všude stejně rychle. Na mnoha místech se daří tendenci částečně zvrátit. Klíčové kroky zahrnují ochranu zbývajících přirozených stanovišť před zástavbou a intensivním zemědělstvím. Důležitá je přísná kontrola zavlékání cizích druhů při dovozu rostlin, zvířat a materiálů.
Restaurace degradovaných území pomáhá navrátit podmínky pro specializované organismy. Podpora rozmanitosti v městských parcích a zahradách vytváří útočiště pro místní druhy. V některých regionech po obnově mokřadů nebo lesů se vrátili vzácní ptáci, obojživelníci a hmyz, dříve považovaní za téměř vyhynulé.
Takové příklady ukazují, že při správných rozhodnutích může počet místních výjimek stále růst. Badatelé z britských univerzit sledovali návrat čtyřiceti druhů do obnovených mokřadů v hrabství Norfolk během pouhých deseti let.
Jak se na sjednocování přírody podílíš i ty
Ačkoli homogenocén zní jako velká vědecká koncepce, v praxi ji vytvářejí každodenní volby lidí, firem a institucí. Nakupování exotických druhů rostlin do zahrad a jejich pozdější vypouštění do volné přírody představuje jeden z problémů. Transport dřeva, zeminy nebo kamení bez kontroly přenáší semena, plže a hmyz na velké vzdálenosti.
Preferování dokonale zastřižených trávníků místo rozmanitějších, méně dokonalých zahrad také hraje svou roli. Malé změny mohou podpořit místní, často specializované obyvatele. Vysazování domácích druhů, vyhýbání se vypouštění zvířat z akvárií nebo zahradních jezírek do řek, ponechání části zahrady v polodivokem stavu – to vše pomáhá.
Někteří zahradníci v Česku začínají nahrazovat okrasné cizorodé keře jako mahónie nebo tavolníky původními druhy, například kalinou nebo hlošinou. Výsledkem je větší počet hmyzu a ptáků, kteří tyto rostliny dokážou využít. Není to jen otázka estetiky, ale fungování celého místního ekosystému.
Co nás čeká v následujících desetiletích
Stále více studií ukazuje, že současná éra nespočívá pouze ve ztrátě druhů, ale v jejich přeskupení. Z globálního hlediska může rozvoj několika superflexibilních organismů vypadat jako úspěch. Z pohledu regionů to znamená ztrátu neopakovatelnosti.
Pro vědu to také mění způsob pohledu na ekosystémy. Biologové se stále častěji neptají jen na to, kolik druhů někde žije, ale nakolik je tato sestava jedinečná ve srovnání s jinými místy. Právě tato neopakovatelnost mizí v homogenocénu nejrychleji. Její obnova vyžaduje promyšlenou ochranu, místní rozhodnutí o uspořádání krajiny a změnu našeho přístupu k prostředí, které rádi vidíme jako uspořádané. Možná bychom ale měli začít oceňovat i trochu chaosu, pokud to znamená, že naše okolí zůstane opravdu naše – a ne kopií desetitisíce jiných míst.
