Po letech strávených v oboru se Vladimír Pokorný v důchodu rozhodl zrealizovat sen, který v sobě nosil od dětství. Na vlastním pozemku v Blatné vybudoval plně funkční úzkorozchodnou železnici, která ohromí každého nadšence. Nechybí zde vůbec nic – od depa přes výhybku až po návěstidlo a stanici s příznačným názvem Blatná – Přední Topič.
Láska ke kolejím, která začala v dětství
Vladimíra Pokorného svět vlaků uchvátil už jako malého chlapce. „Otec mě často brával na nádraží a později jsem tam trávil každou volnou chvíli,“ vzpomíná na své začátky. Fascinace rušným provozem a neustálým děním na kolejích ho nikdy neopustila.
Dynamika nádražního života ho naprosto pohltila. Jelikož tehdy neměl fotoaparát, všechny své postřehy a zážitky si pečlivě kreslil a zapisoval. Díky tomu mu vzpomínky na atmosféru starých časů zůstaly neuvěřitelně živé dodnes.
Profesionální život mezi lokomotivami a metrem
Jeho celoživotní vášeň se logicky promítla i do volby povolání. I když se mu nepodařilo pracovat přímo na dráze, jeho kariéra byla s kolejemi spjata velmi úzce. Zakotvil totiž jako konstruktér v plzeňské Škodovce, konkrétně v lokomotivce, kde strávil celý profesní život.
Během své kariéry se podílel na vývoji celé řady známých kolejových vozidel. „Navrhovali jsme lokomotivy, ale také tramvaje nebo vozy metra. Měl jsem na starosti například rekonstrukci souprav pro pražské linky A a C,“ popisuje rozmanitost své práce.
Při zmínce legendárních lokomotiv, které veřejnost zná pod přezdívkami „banán“ nebo „peršing“, se jen usmívá. „My jsme používali interní kódy jako 55E. Když se řekl tento kód, každý ve fabrice přesně věděl, o jaký stroj se jedná.“ Technické značení mělo svou logiku – čísla odkazovala na počet náprav, maximální rychlost či nápravový tlak.
Jak se sen proměnil v zahradní dráhu
Po návratu do rodného města se konečně pustil do realizace svého snu. Projekt začal skromně. „Nejdříve jsem položil jen asi osmnáct metrů rovné koleje,“ vysvětluje. Tento malý úsek byl ale jen začátkem mnohem většího plánu.
Postupem času trať narůstala o další prvky, jako je výhybka a depo. Nakonec se koleje rozrostly natolik, že bylo nutné domluvit se se sousedem. „Zeptal jsem se ho, zda by mu nevadilo, kdybych trať protáhl i na jeho pozemek,“ směje se. S nadsázkou dodává: „Být mým sousedem je zkrátka nebezpečné.“
Motoráček postavený od základu
Srdcem a chloubou celé dráhy je motorový vůz, který Vladimír Pokorný navrhl a téměř kompletně sám sestrojil. „Jedinou hotovou komponentou, kterou jsem použil, bylo dvojkolí. To bych doma nevyrobil,“ přiznává. Vše ostatní je výsledkem jeho pečlivé práce.
Při stavbě se inspiroval starými motoráčky, které si pamatoval z mládí. „Chtěl jsem, aby to mělo tu správnou atmosféru. Aby motor vrčel a bylo z něj cítit palivo,“ říká upřímně. Dokonce i interiér je řešen historicky – pod odklápěcí prostřední lavicí se ukrývá motor ze zahradního traktoru.
Jízda s průvodčí a plány do budoucna
Provoz na zahradní železnici je dotažený do posledního detailu. O cestující se stará průvodčí Libuše Benešová, která má k dispozici i klasické štípací kleště na jízdenky, což dokresluje autentický zážitek. Přestože motoráček bezchybně funguje, jeho tvůrce rozhodně nekončí.
„Mám sepsaný seznam devatenácti bodů, které je ještě potřeba vylepšit,“ prozrazuje. Jeho největším přáním je trať dále prodloužit a v této věci už dokonce jednal s úřady. „Vždy je co zdokonalovat,“ uzavírá s úsměvem.
