Téma, které Česko stále odmítá otevřeně pojmenovat
Existují historické události, o nichž se prostě nemluví. Postoloprty patří právě k takovým místům — a režisér nového dokumentu to říká bez obalu: masakr německých civilistů, ke kterému tam došlo po druhé světové válce, jsme si jako společnost dodnes nepřiznali.
Nejde přitom o zapomenutou epizodu. Jde o vědomé mlčení, které trvá desetiletí.
Co se v Postoloprtech stalo?
Po skončení války v roce 1945 se Postoloprty staly dějištěm jedné z nejkrvavějších událostí takzvaného divokého odsunu. Češi zde povraždili stovky sudetských Němců — mužů, žen i starců. Těla byla pohřbena v masových hrobech.
Historici tento případ znají. Přesto zůstává na okraji veřejné debaty, zahalený do ticha, které mnozí považují za pohodlnější než konfrontaci s vlastní minulostí.
Režisér: Pořád je to tabu
Dokumentarista, který se tímto tématem zabýval, nepokrývá slovy ostří svého závěru. Podle něj česká společnost sice ví, že se něco stalo, ale odmítá přijmout plnou odpovědnost za to, co přesně a proč.
„Pořád je to tabu,“ říká režisér. Nový dokument si klade za cíl tento stav změnit — nebo alespoň rozbít pohodlné mlčení kolem jedné z nejtemnějších kapitol českých poválečných dějin.
Proč na tom záleží i dnes?
Vyrovnání s minulostí není jen věcí historiků. Je to otázka národní integrity a schopnosti podívat se na vlastní dějiny bez příkras. Německá strana svůj díl viny za válku přiznala — česká reflexe poválečného násilí na Němcích ale zůstává nedokončená.
Postoloprty nejsou výjimkou. Jsou symbolem. A právě proto je nový dokument více než jen filmem — je výzvou k rozhovoru, který se v Česku stále odkládá.
