Skrytý svět pod hladinou
Na mapách světa vnímáme především pevninu, jenže více než dvě třetiny zemského povrchu tvoří voda. Naprostá většina skutečně dramatického terénu se přitom ukrývá hluboko pod oceány. Vědci si dnes dokážou udělat celkem slušnou představu o tomto podmořském světě, přesto ho zkoumáme pomaleji než povrch Marsu.
Podmořský kontinent aneb pevnina pod vlnami
Kontinentální šelf – ponořený okraj souše
Kontinentální šelf je podvodním pokračováním kontinentů. Táhne se od pobřežní linie až k místu, kde dno začíná prudce klesat do hlubin. Ve srovnání se zbytkem oceánu je mělký – obvykle v rozmezí několika desítek až stovek metrů hloubky.
Přestože zabírá pouhých přibližně 8 % oceánského dna, jeho význam pro život i ekonomiku je obrovský:
- žije zde až přibližně 90 % populací mořských ryb,
- rozvíjí se tu většina oceánských rostlin a řas,
- jde o oblast intenzivního rybolovu, těžby ropy a zemního plynu i výstavby větrných elektráren.
Šířka šelfu se místo od místa velmi liší. U sibiřských břehů sahá až přibližně 1 500 km do Arktického oceánu, zatímco u části afrického pobřeží má sotva 10 km. Z geologického hlediska je to stále kus kontinentu – jen zalitý vodou.
Pozoruhodným příkladem je oblast dnešního Beringova průlivu. Dnes jde o mělkou vodní plochu, v nejhlubším místě hlubokou necelých 55 metrů. Během ledových dob byla hladina moří níže, takže tudy existoval pevninský most mezi Asií a Severní Amerikou, po němž přešli první lidé.
Kontinentální šelf je nejdůležitější „příbřežní zónou" planety – soustřeďuje se tu život, rybolov i velká část mořského hospodářství.
Kontinentální svah – seskok do hlubin
Tam, kde šelf končí, začíná kontinentální svah. Jde o strmý sestup z „podmořského okraje" pevniny směrem do otevřeného oceánu. Tento pás zabírá přibližně 9 % plochy dna.
Průměrný sklon činí okolo 4 stupňů. Zní to mírně, ale v oceánském měřítku jde o velmi výrazný pokles. Na vzdálenosti 100 km se hloubka může zvýšit o několik tisíc metrů. Existují i mnohem extrémnější místa – jižně od Afriky klesá svah v jednom úseku o více než 6 kilometrů na vzdálenosti pouhých několika kilometrů, což odpovídá sklonu blízkému svislé stěně.
Kontinentální svah je nestabilní a dochází zde k obrovským podmořským sesuvům půdy. Takové události dokážou vyvolat vlny tsunami, které poté zasáhnou pobřeží vzdálená stovky kilometrů.
Pouště a pahorky na dně oceánu
Abysální rovina – největší „pole" na Zemi
Jakmile opustíme kontinentální svah, ocitneme se na abysálních rovinách. Jde o nejrozšířenější formu terénu na naší planetě – zabírají přibližně polovinu veškerého oceánského dna a leží obvykle v hloubce 3 až 6 tisíc metrů.
Tyto oblasti jsou překvapivě ploché. V měřítku jednoho kilometru může dno klesnout pouze o několik, maximálně několik desítek centimetrů. Pro srovnání – kontinentální svah dokáže „spadnout" o několik tisíc metrů na vzdálenosti jednoho kilometru vodorovně.
Život zde existuje, přestože podmínky jsou krajní: naprostá tma, obrovský tlak, ledová voda a minimum potravy, která pomalu klesá z vyšších vrstev jako tzv. „mořský sníh" – směs odumřelých organismů a organických částic.
Abysální rovina je největším stanovištěm na Zemi, a přesto ji známe hůře než některé oblasti sluneční soustavy.
Sluneční světlo sem vůbec neproniká. Paprsky dosahují přibližně do hloubky 1 000 metrů, zatímco abysální roviny začínají přibližně třikrát hlouběji. Organismy se musí vyrovnat s absolutní tmou, často za pomoci bioluminiscence – tedy vlastního biologického svícení.
Abysální pahorky – vyvýšeniny ve věčné noci
Na zdánlivě ploché abysální rovině vyčnívají nízké kopce nazývané abysální pahorky. Jsou to menší vyvýšeniny, obvykle vysoké jen několik set metrů nad okolním dnem. Zpravidla nepřesahují výšku 1 000 metrů, takže je nepovažujeme za hory.
Přestože jednotlivý pahorek nepůsobí nijak ohromujícím dojmem, jako celek zabírají až přibližně 30 % plochy oceánského dna. Vznikají převážně v oblastech vulkanické a tektonické aktivity, kde se litosférické desky pomalu rozcházejí nebo se vůči sobě posouvají.
Podmořské hory a vulkanické řetězce
Seamount – hora skrytá pod vlnami
Seamount je plnohodnotná hora, která však nevyčnívá nad hladinu vody. Svou výškou se může rovnat alpským štítům, přesto její vrchol zůstává pod mořskou hladinou. Tyto formy terénu vznikají převážně v důsledku vulkanické činnosti.
Seamounty jsou důležitými orientačními body pro mořské živočichy. Zastavují mořské proudy, vynášejí živiny a vytvářejí jakési oázy uprostřed „pouští" abysálních rovin. Proto se kolem nich často shromažďují ryby, hlavonožci, hlubinné korály i velcí predátoři jako žraloci nebo tuňáci.
Pro lodní dopravu a podmořské kabely mohou být seamounty skutečnou pastí. Pokud je mapa dna nepřesná, loď může narazit na vrchol hory těsně pod hladinou a transoceánský kabel se může poškodit na strmých svazích.
Vulkanický ostrov – když hora prolomí hladinu
Pokud seamount dále roste a jeho vrchol se vynoří nad mořskou hladinu, hovoříme jednoduše o ostrově. Mnohá slavná souostroví jsou právě vrcholy gigantických podmořských vulkanických hor. Havaj je jedním z nejlépe zdokumentovaných příkladů tohoto procesu.
Na Havaji lze přímo sledovat zrod nové pevniny. Když láva vytéká zpod vody a setkává se s oceánem, rychle tuhne a každá další erupce buduje souš vrstvu po vrstvě. Postupem času vytvoří jediný vulkán velký ostrov, někdy i celý řetězec – když se tektonická deska posouvá nad tzv. horkým místem.
Na světě existují tisíce, možná i desetitisíce ostrovů spojených s vulkanickou aktivitou. Jejich počet se v geologickém měřítku mění – část se potápí vlivem eroze a vzestupu mořské hladiny, jiné teprve vyrůstají z hlubin.
Nejhlubší propasti na Zemi
Oceánské příkopy – podmořské kaňony
Oceánské příkopy jsou nejhlubšími místy na naší planetě. Vypadají jako obrovské, úzké pukliny v mořském dně, táhnoucí se často na tisíce kilometrů. Vznikají tam, kde se jedna tektonická deska podsouvá pod druhou.
Nejznámější z nich, Mariánský příkop v západním Pacifiku, dosahuje hloubky přibližně 11 tisíc metrů. Pro srovnání – Mount Everest má necelých 9 tisíc metrů výšky. Kdybychom ho vsadili na dno Mariánského příkopu, jeho vrchol by se nacházel ještě více než kilometr pod hladinou oceánu.
Nejhlubší oceánské příkopy sahají hlouběji dolů, než nejvyšší hory sahají nahoru – Země má pod vodou větší výškový rozsah než nad ní.
V takových hloubkách panuje extrémní tlak dosahující tisíců atmosfér, teplota se blíží nule a světlo zcela chybí. Přesto tam žijí organismy přizpůsobené podmínkám, které by pro člověka bez speciálního vybavení byly smrtelné během zlomku sekundy.
Jak tyto formy ovlivňují náš každodenní život
Oceánské dno, klima a přírodní zdroje
Uspořádání hor, rovin a příkopů na dně oceánu formuje mořské proudy, které následně ovlivňují počasí a klima na pevnině. Když proud narazí na seamount, svah nebo tektonický práh, změní směr, smísí se s jinými vodními masami a přenáší teplo do jiných oblastí.
Na šelfech se nesoustřeďují jen ryby, ale také ložiska ropy, zemního plynu a nerostů. Na hlubších rovinách a pahorcích probíhají přípravy na těžbu tzv. polymetalických konkrecí – hrud obsahujících mangan, nikl a kobalt. Jde o kovy potřebné pro baterie a elektroniku, jejich těžba z hlubin však nese velká rizika pro ekosystémy, kterým dosud plně nerozumíme.
Proč stojí za to podmořský reliéf znát
Znalost forem oceánského dna se hodí nejen oceánografům. Na mapování šelfu závisí investice do přímořské infrastruktury a mořské energetiky. Informace o strmých svazích a příkopech jsou klíčové při hodnocení rizika tsunami. Dokonce i plánování tras internetových kabelů a plynovodů vyžaduje přesnou znalost podmořských pahorků, svahů a rovin.
Pro běžného člověka jde také o zajímavou perspektivu: když se díváme na modré plochy na mapě, vidíme jen povrch. Pod ním se skrývá druhý „kontinent" – plný hor, rovin a propastí – který z velké míry řídí klima, rybolov i bezpečnost pobřeží, a tím ovlivňuje každodenní život miliónů lidí.
