Kdy bolest změkčuje srdce a kdy je mění v brnění

Dva lidé, stejné peklo, dva různé výsledky

Dva lidé projdou téměř totožným utrpením. Jeden z něj vyjde jemnější a otevřenější, druhý chladný jako kámen. Co je vlastně odlišuje?

Psychologové stále častěji poukazují na jeden překvapivě jednoduchý faktor: zda byl v okamžiku bolesti někdo skutečně přítomen a všiml si toho, nebo zda člověk zůstal se vším úplně sám.

Bolest sama o sobě nestačí k tomu, aby nás formovala

Rozdíly v reakcích na těžké zážitky jsme zvyklí vysvětlovat charakterem: někdo „má silnou kůži", jiný „je přecitlivělý". Výzkumy zaměřené na trauma však ukazují něco jiného. Klíčové se ukazuje nejen to, co jsme prožili, ale také jak naše okolí naši bolest přijalo.

Odborníci popisují příběhy lidí, kteří dokáží líčit své dětství téměř jako lékařskou zprávu: bezchybně si pamatují data, dialogy i konkrétní scény. Zároveň k nim však mají jen minimální emocionální přístup. Není to nedostatek citů — je to důsledek života v prostředí, kde nikdo nepřikládal váhu tomu, co cítili.

Absence svědka neutrpení neodstraní. Způsobí, že bolest tuhne, tvrdne a začíná plnit funkci ochranného pancíře.

Lidé, jejichž emoce někdo v minulosti uznal za důležité, se zpravidla naučí zůstávat v kontaktu se sebou i s ostatními. Ti, jejichž prožitky byly bagatelizovány nebo zamlčovány, se učí především bránit.

Síla svědka: co s námi přítomnost druhého člověka dělá

V práci s traumatem se opakovaně vrací pojem „svědek" — někdo, kdo vidí bolest a neodvrací zrak. Nejde o rady, zachraňování ani hledání světlých stránek. Jde o pozornou přítomnost v momentě, kdy se nám hroutí půda pod nohama.

Co se děje v našem nervovém systému

Když trpíme a někdo naše prožitky bere vážně, tělo dostává jasný signál: „to, co cítíš, je skutečné a nejsi s tím sám." Vědci to popisují jako jakési emocionální „strávení" bolesti.

• Se spoluúčastí druhého — bolest se zapíše jako těžký, ale sdílený zážitek, který pouto nepřeruší, ale někdy ho dokonce posílí.
• V samotě — stejná intenzita utrpení se promění v lekci: „nemohu se na nikoho spolehnout, musím si poradit sám."

To, jak okolí reagovalo na naše slzy, mlčení nebo vzdor, se postupem času mění ve vnitřní program. Jedni v sobě budují laskavost ke slabosti — vlastní i cizí. Druzí si vybudují tvrdý krunýř, v němž se zranitelnost pojí výhradně s ohrožením.

Děti, které nesou tíhu dospělých krizí

V mnoha rodinách v momentech silného napětí — při rozvodu, nemoci nebo vážných finančních problémech — děti nedostávají prostor pro vlastní emoce. Místo toho začínají „podpírat" rodiče, hlídat nálady v domácnosti, hasit konflikty a být těmi „statečnými".

Zvenčí to může vypadat jako obdivuhodná zralost. Ve skutečnosti jde velmi často o masku zdatnosti, za níž se skrývá emocionální osamělost. Dítě, a poté dospělý, se naučí, že jeho úlohou je udržovat rovnováhu — ne mluvit o vlastních slzách nebo strachu.

Neuznání vlastních prožitků člověka nejen odřízne od pocitů, ale také ho naučí dívat se na sebe jako na někoho, kdo „nemá právo" na podporu.

Taková osoba časem navenek funguje skvěle — zvládá práci, krize i každodenní život — ale uvnitř se pohybuje jako v těsném brnění. Nežádá o pomoc, „neobtěžuje", nedůvěřuje. Není to povahový rys. Je to adaptace na realitu, v níž se nikdo u její bolesti nezastavil.

Jak nás bolest mění: dva možné směry

Psychologické výzkumy ukazují, že důsledky těžkých zážitků se nejčastěji formují do dvou vzorců: proměna po bolesti „prožité s někým" a proměna po bolesti „ponechané samotě". Zvenčí mohou oba vzorce vypadat podobně — třeba jako nižší tolerance k povrchnosti nebo prázdným vztahům — ale zevnitř jsou to naprosto odlišné světy.

Výzkumy věnované tzv. posttraumatickému růstu ukazují, že část lidí po katastrofách, nehodách nebo silných krizích hlásí po letech hlubší pocit smyslu, kvalitnější vztahy a větší sebejistotu. Společným jmenovatelem takových příběhů bývá zpravidla přítomnost alespoň jednoho člověka, který jejich bolest skutečně zaregistroval a nezůstal lhostejný.