Co vlastně rewilding znamená a proč vyvolává takové emoce
Globální Den Rewildingu, slavený 20. března 2026, nabízí příležitost podívat se na klimatickou krizi z jiného úhlu – ne jen pohledem na ztráty, ale skrze reálnou obnovu. Místo příběhu o nevyhnutelné katastrofě přichází nový motiv: vědomá volba budoucnosti, v níž má příroda přednost.
Rewilding – slovo, které se stále častěji objevuje i v českých diskusích o životním prostředí – znamená předání iniciativy samotným ekosystémům. V praxi to může vypadat různě:
- obnova lesů a přirozených luk,
- navracení řek do jejich původního koryta,
- návrat vyhynulých nebo vytlačených druhů,
- a někdy prostě jen ustoupení člověka a ponechání přírody, aby se sama uzdravila.
Tohle není vzdálená utopie. Podobné procesy probíhají právě teď, na více kontinentech, a jejich výsledky jsou měřitelné: mokřady opět tlumí dopady povodní, degradované travní porosty chrání půdu a pohlcují oxid uhličitý, a zvířata se vracejí tam, kde je desítky let nikdo neviděl.
Rewilding ukazuje, že budoucnost není předem prohraná – pokud ekosystémům dáme prostor k odpočinku, proces obnovy může být překvapivě rychlý.
Den Rewildingu 2026: volba budoucnosti, ne jen symbolické datum
Svátek připadá na 20. března, tedy na jarní rovnodennost. Je to moment rovnováhy mezi dnem a nocí – a dokonale to ladí s myšlenkou hledání nové rovnováhy mezi lidskou činností a přírodními procesy.
Poselství pro rok 2026 se soustředí na pojem volby. Nejde o abstraktní prohlášení, ale o každodenní rozhodnutí, která dohromady určují směr vývoje celých regionů. Jde o ochotu vzdát se části zásahů do přírody, o veřejné politiky podporující obnovu ekosystémů a o lokální iniciativy – od zemědělců přes samosprávy až po dobrovolníky.
Proč rewilding prospívá lidem, nejen „divoké přírodě"
Zdravé ekosystémy jsou mnohem víc než hezká krajina. Jsou základem služeb, které každodenně využíváme – a velmi často si to ani neuvědomujeme. Konkrétně jde například o toto:
| Přírodní prvek | Co přináší lidem |
|---|---|
| Lesy | chladnější mikroklima, zadržování vody, pohlcování CO₂, dřevo a plody |
| Mokřady | ochrana před povodněmi, filtrace vody, stanoviště pro ptáky a ryby |
| Řeky v přirozeném korytě | nižší riziko prudkých záplav, lepší podmínky pro ryby, rekreace |
| Vysoká druhová rozmanitost | stabilnější ekosystémy, větší odolnost vůči suchu a nemocem |
Lidé žijící v blízkosti obnovených území hlásí nejen lepší kvalitu ovzduší nebo menší dopady extrémního počasí. Upozorňují také na zlepšení psychické pohody, silnější pocit zakořenění a nižší míru stresu. Stále více výzkumů spojuje přístup k zeleným plochám s lepším fyzickým i duševním zdravím.
Věda potvrzuje: ekosystémy se dokážou vzpamatovat rychleji, než jsme si mysleli
Dlouhá léta v odborné i veřejné debatě převládalo přesvědčení, že co je jednou zničeno, je ztraceno navždy. Nejnovější terénní analýzy a metaanalýzy studií z různých zemí tuto představu výrazně korigují.
Sekundární lesy, které se obnovují v mnoha regionech, získávají zpět značnou část biodiverzity během několika desetiletí. Mořské rezervace ukazují podobný scénář: jakmile se omezí nadměrný rybolov, populace ryb a dalších organismů se znovu rozrůstají – a to nakonec stabilizuje i místní rybářství.
Terénní výzkumy z Evropy i Severní Ameriky dokládají, že jakmile tlak odezní, příroda nejen „vydechne s úlevou", ale začne se aktivně rozrůstat – lesy houstnou, řeky se čistí a velká zvířata se vracejí.
V Evropě jsou zvláště působivé případy návratu vlků, zubrů a rysů do oblastí, kde je ještě před pár lety nikdo nezaznamenal. V Severní Americe úspěšné projekty obnovy přirozených říčních koridorů otevřely tisíce kilometrů stanovišť pro lososa a další druhy vázané na vodu.
Rewilding v praxi: od ostrovů Pacifiku po městské kapesní lesy
Obrovské mořské rezervace a návrat velryb
Na Pacifiku zaujme příklad Rapa Nui, kde byla pod ochranu vzata jedna z největších mořských chráněných oblastí na Zemi. Omezení lidského tlaku přináší měřitelné výsledky: výrazně přibývá pozorování velryb a dalších velkých mořských živočichů. Je to signál, že potravní řetězec se začíná stabilizovat a celé vodní prostředí se vrstva po vrstvě obnovuje.
Rewilding ve městě: husté mini-lesy v 62 metropolích
Člověk ale nemusí žít na odlehlém ostrově, aby rewilding viděl na vlastní oči. Organizace SUGi realizuje projekt zakládání hustých, druhově původních „kapesních lesů" přímo v zastavěných čtvrtích. Vznikly už v 62 městech a zapojilo se do nich přes 90 tisíc mladých lidí.
Taková zalesněná místa fungují jako přirozené klimatizátory. V horkých dnech snižují extrémní teploty, poskytují úkryt ptákům a hmyzu a zlepšují kvalitu života místních obyvatel. Výzkumy z oblasti městské ekologie potvrzují, že i relativně malé skupiny bujné zeleně mohou fungovat jako vzduchové filtry a „houby" vstřebávající dešťovou vodu.
Patagonie jako životní koridor pro stovky druhů
V jižní části Latinské Ameriky iniciativa Rewilding Chile obnovuje volný pohyb guanaka – příbuzného lamy, který po léta přicházel o svá přirozená území. Díky obnově propojení v rámci tzv. Trasy parků Patagonie, která zahrnuje třetinu rozlohy země a více než 90 % jejích chráněných pozemků, mohou tato zvířata znovu migrovat na velké vzdálenosti.
Patagonie se tak stává skutečnou sítí útočišť i pro mnoho dalších druhů, které potřebují rozlehlá, nefragmentovaná území – od predátorů po vzácné ptáky. Rozvíjí se také přírodní turistika, která přitahuje lidi toužící po kontaktu s krajinou v co nejpřirozenější podobě.
Rewilding na „první linii" a role místních komunit
Mezinárodní organizace jako Re:wild působí ve více než 80 zemích, na stovkách milionů hektarů. Jejich práce se zaměřuje na ochranu klíčových ekosystémů a podporu druhů nejvíce ohrožených vyhynutím.
Zásadní je přitom partnerství s domorodými komunitami a obyvateli území, jichž se projekty týkají. Místo vnucování hotových řešení zvenčí se rewilding stále více rozvíjí jako společně tvořený proces – propojuje vědecké nástroje (satelitní monitoring, fotopasti, modelování ekosystémů) s tradiční znalostí lidí, kteří v daném místě žijí po generace.
Bez přijetí a aktivního zapojení místních komunit zůstávají i ty nejambicióznější projekty ochrany přírody pouhými hezky vypadajícími mapami ve zprávách. S jejich účastí mění celé regiony.
Druhy, které „zmizely z dokumentů", ale stále žijí
Zvláštní dojem zanechávají oblasti výzkumu, kde se terénní týmy vracejí na místa považovaná za biologicky „vyhaslá". Díky spolupráci s místními obyvateli a trpělivému pozorování se v několika zemích podařilo potvrdit přítomnost zvířat, jež byla dávno považována za ztracená.
Příklad z Mexika ukazuje, jak to vypadá v praxi: po letech bez jakékoli oficiální registrace vědci znovu nalézají populaci vzácného druhu králíka. Vyžaduje to mnohaleté, opakované terénní výjezdy a pozorné naslouchání lidem, kteří danou oblast dobře znají. Podobné příběhy vycházejí najevo i u dalších velmi vzácných živočichů. Nejde o zázraky, ale o výsledek důsledné ochrany malých, často přehlížených fragmentů stanovišť.
Co z toho plyne pro budoucnost a každodenní rozhodování
Rostoucí počet příkladů způsobuje, že rewilding je těžké považovat za módní heslo. Jde o reálnou strategii, která proměňuje krajiny – od hlubin oceánů přes vzdálené hory až po městské bloky. Mění se i měřítko přístupu: od jednotlivých rezervací k celým sítím propojujícím různé formy ochrany a využívání území.
V centru toho všeho stojí jednoduchý princip: život se vrací tam, kde dostane prostor. Přírodní systémy se začínají samovolně regulovat a lidé zjišťují, že nejsou jen „uživateli" prostředí, ale jeho součástí. Den Rewildingu 2026 připomíná, že každý rok, každá investice a každé místní rozhodnutí může cestu k takové budoucnosti buď uzavírat, nebo otevírat.
V praxi ne vždy jde o velkolepé projekty. Někdy stačí obnovit přirozený břeh malé řeky, souhlasit s zalесněním ladem ležícího pozemku, podpořit národní park nebo se zapojit do místního sázení stromů. Ve městech může rewilding znamenat ponechání části trávníků v divočejším stavu, zakládání květnatých luk nebo obnovu malých retenčních rybníků.
V pozadí probíhá i diskuse o rizicích a napětích. Návrat velkých predátorů vzbuzuje obavy u chovatelů a vzdání se meliorací bývá nepříjemné pro část zemědělců. Proto jsou klíčové dobré programy kompenzací, dialog s obyvateli a jejich zapojení do plánování. Tam, kde to orgány a organizace skutečně dělají, odpor slábne a rewilding se stává společným projektem – nikoli vizí vnutenou shora.
Oslavy Dne Rewildingu v roce 2026 ukazují něco velmi konkrétního: budoucnost „s přírodou na prvním místě" se neděje sama od sebe. Je výsledkem stovek tisíc drobných rozhodnutí, výzkumů, místních sporů i dohod. Je to proces, který již probíhá – otázka je jen, jak moc ho chceme urychlit.













