Darwin to předpověděl před více než 150 lety
Žáby, ptáci, cvrčci a lidé. Nový rozsáhlý výzkum provedený na tisících účastníků naznačuje, že podobné zvuky přitahují jak lidi, tak zvířata. Výsledky překvapivě potvrzují Darwinovu intuici – náš hudební vkus může sahat mnohem hlouběji, než jsme si dosud mysleli.
Charles Darwin v 19. století tvrdil, že zvířata mají určitý smysl pro krásu, podobně jako lidé. Podle něj si samice mnoha druhů vybírají partnery nejen podle síly či velikosti, ale také podle atraktivity jejich zpěvu či námlouvacích zvuků. Dlouho se to považovalo spíše za zajímavou hypotézu než za prokázaný fakt.
Nyní konečně přišla data ve velkém měřítku. Studie publikovaná v časopise Science využila jednoduchý, ale geniální nápad – internetový experiment v podobě hry. Účastníci poslouchali dvojice zvířecích nahrávek a vybírali, který zvuk jim připadá příjemnější. Stejné nahrávky byly předtím testovány na zvířatech v klasických behaviorálních pokusech.
Čím více dané zvíře preferovalo konkrétní zvuk, tím ochotněji ho vybírali i lidé – a dělali to rychleji, jako by je vedl instinkt. To znamená, že v našem vnímání toho, co zní dobře, je něco univerzálnějšího než jen kultura, móda nebo hudební výchova.
Jak probíhal výzkum na 4 tisících lidech
Mezinárodní vědecký tým vedený Loganem Jamesem z McGill University a Smithsonian Tropical Research Institute připravil 110 párů nahrávek. Jednalo se o zpěvy a zvuky 16 různých druhů, mimo jiné:
- žáby túngara ze Střední Ameriky
- zebřičky pestré (malé zpěvné ptáky)
- různé druhy cvrčků a dalších hmyzích druhů
Účastníci navštívili webovou stránku projektu, nasadili si sluchátka a v každém páru vybírali nahrávku, která jim připadala lepší. Nemuseli znát druhy ani rozumět účelu experimentu – stačilo se spolehnout na vlastní uši.
Vědci předtím zkoumali preference samotných zvířat. Klasický postup vypadal například takto: samici žáby se přehrávají různé verze samčího zpěvu a měří se, ke kterému reproduktoru se ochotněji přibližuje. Podobným způsobem lze testovat ptáky či hmyz pozorováním jejich pohybu, času stráveného na daném místě nebo intenzity námlouvacího chování.
Porovnáním dat z pokusů na zvířatech s odpověďmi lidí vědci zjistili jasnou shodu v hodnocení atraktivity stejných zvuků.
Co nás na těchto zvucích tak přitahuje
Klíčovou roli nehrály konkrétní druhy, ale vlastnosti samotného zvuku. Zvířata i lidé se shodovali zejména u:
- zvuků s nižší frekvencí (basovějších)
- zpěvů obohacených o různé ozdoby – krátká dodatečná cvaknutí, trylky či pulzující vložky
Skvělým příkladem je žába túngara. Již od 80. let 20. století se ví, že samice tohoto druhu preferují samce, jejichž milostné volání obsahuje dodatečné prvky – jakési hluboké zvukové údery či rychlé vibrace kolem hlavního tónu. Tyto doplňky činí signál složitějším a výraznějším.
Nyní se ukázalo, že lidé reagují téměř identicky: vybírají zpěv s ozdobami jako příjemnější, i když nevědí, že jde o námlouvací signál. Navíc to dělají rychleji – reakční doba se zkracuje, když se jejich volba shoduje s preferencí daného druhu.
| Vlastnost zvuku | Reakce zvířat | Reakce lidí |
|---|---|---|
| Nižší frekvence (bas) | Častější výběr v námlouvacích pokusech | Vyšší hodnocená příjemnost zvuku |
| Ozdoby (trylky, cvakání, pulzace) | Silnější reakce samic u mnoha druhů | Častější výběr v internetové hře |
| Jednoduchý monotónní signál | Menší atraktivita | Méně často vybírán jako příjemnější |
Zajímavé je, že hudební vzdělání účastníků mělo jen minimální vliv na jejich volby. Muzikanti i nemuzikanti obecně označovali podobné zvuky jako atraktivní. To naznačuje, že zde působí především vrozené sluchové mechanismy, nikoli naučená pravidla harmonie či rytmu.
Co má náš sluch společného s uchem žáby
Vědci vysvětlují shodu preferencí lidí a jiných druhů společným evolučním dědictvím. Sluchový systém obratlovců funguje na podobných principech: bubínek, receptory ve vnitřním uchu, neurony analyzující frekvenci a rytmus signálu.
Pokud určité vlastnosti zvuku po miliony let pomáhají zvířatům při výběru partnera či vyhýbání se predátorům, není divu, že mozek na ně reaguje specifickým způsobem. Tatáž citlivost se může později stát základem lidské hudby.
Mnohé nasvědčuje tomu, že to, čemu říkáme hudební vkus, vyrůstá z velmi starých principů fungování sluchu, společných pro mnoho druhů.
V praxi to znamená, že když posloucháme oblíbenou písničku se silným basem a bohatou melodickou linkou, využíváme stejné nervové dráhy, které u žáby túngara rozhodují o výběru partnera. Rozdíl spočívá ve složitosti signálu a kulturním kontextu, ale základní biologie bývá překvapivě podobná.
Občanská věda v akci: hra, kterou hrál celý svět
Autoři studie využívali platformu The Music Lab provozovanou Yaleovou univerzitou. Je to místo, kde vědci proměňují seriózní experimenty v jednoduché online hry. Díky tomu v krátké době sbírají data od tisíců lidí z různých zemí místo toho, aby zvali pár dobrovolníků do laboratoře.
Tento model práce má několik výhod:
- umožňuje testovat velmi rozmanitou skupinu účastníků
- zkracuje dobu sběru dat z let na měsíce
- buduje zájem o vědu u běžných uživatelů internetu
- snižuje náklady na provádění výzkumu
Díky tomuto projektu se podařilo převést poměrně abstraktní Darwinovu koncepci na měřitelné výsledky založené na velkém vzorku. Je to vzácný příklad, kdy se sofistikovaná teorie z 19. století setkává s masovým online testem a obě části této skládanky do sebe dobře zapadají.
Co to vypovídá o hudbě a o nás samotných
Pokud své zvukové preference částečně sdílíme s jinými druhy, nabízí se několik zajímavých závěrů. Zaprvé, hudba nemusí být pouze výtvorem kultury, ale také prodloužením biologie. Využívá přirozené sklony našeho sluchového systému – například náklonnost k určitým rytmům či kontrastům mezi nízkými a vysokými tóny.
Zadruhé to pomáhá pochopit, proč určité hudební prvky působí téměř na každého. Silný výrazný bas často způsobuje, že se okamžitě chceme hýbat. Rychlé ozdoby ve vokálu nebo nástroji poutají pozornost, trochu jako propracovaný zpěv samce ve zvířecí říši.
Objevuje se i praktický rozměr: znalost vrozených akustických preferencí může být užitečná při navrhování varovných signálů, zvuků v aplikacích, a dokonce v terapii. Zvuky lépe přizpůsobené způsobu, jakým přirozeně zpracováváme informace, snadněji zaznamenáváme a pamatujeme si je.
Co dál mohou vědci zkoumat
Tým stojící za projektem naznačuje, že jde teprve o začátek. Dalším krokem je ověřit, zda se podobná shoda mezi lidmi a zvířaty objevuje i u jiných smyslů, jako je zrak či čich. Pokud ano, ukáže se, že i náš smysl pro krásný pohled či příjemnou vůni se opírá o staré společné mechanismy.
Stojí za připomenutí, že kromě biologie na nás silně působí vrstva kultury. To, že máme určité vrozené preference, neznamená, že všichni máme rádi stejné hudební žánry. Různé styly však využívají podobné ingredience: rytmus, kontrast, napětí a uvolnění. Přesně takové prvky, které po miliony let dávají smysl zvukům v přírodě.
Takže až vás příště okouzlí ptačí zpěv za oknem nebo rytmické kuňkání žab u rybníka, můžete se na to podívat z jiného úhlu. Možná reagujete na stejné vlastnosti signálu, které kdesi v tropickém pralese pomáhají zvířatům najít partnera. A váš oblíbený playlist v telefonu využívá velmi podobné principy, jen v komplexnější lidské podobě.
