Proč dnes tolik mluvíme o „rozmazlených" dětech
Současné děti často slýchají, že jsou „to nejdůležitější na světě". Dříve však měla přednost rodina, sousedé, celá třída. Rozdíl je obrovský.
Dětská psycholožka upozorňuje, že s odchodem od výchovy v duchu „my" směrem k „já" jsme ztratili něco podstatného. Dřívější metody bývaly tvrdší, ale nesly s sebou jednu zásadu, která se stále více vrací ve výzkumech dětské pohody: myslet nejprve na skupinu, až potom na sebe.
Jak se projevuje změna ve školách a rodinách
Učitelé i rodiče popisují podobné situace čím dál častěji. Děti nečekají na svou řadu, skáčou dospělým do řeči, snadno se urazí a rychle vzdávají, když něco nejde podle jejich představ. Tento obrázek je běžný ve školkách, školách i na dětských hřištích.
Odborníci to spojují s celkovou kulturní proměnou. Výchova se v posledních desetiletích posunula směrem k dítěti – jeho emocím, potřebám, individuální cestě vývoje. Sám o sobě je to dobrý směr. Problém nastává tam, kde mizí perspektiva ostatních lidí a odpovědnost za vztahy.
Současná výchova silně zdůrazňuje individualitu dítěte, ale stále méně učí, jak žít a cítit se dobře ve skupině – rodinné, školní či pracovní.
Psycholožka Clémence Prompsy připomíná, že prarodiče dnešních žáků měli jasně stanovená pravidla. Důležité byly dobré mravy, dochvilnost, úcta ke starším a učitelům, i když ti nepatřili k nejsrdečnějším. Tyto normy měly jediný cíl: udržet soudržnost skupiny a naučit děti fungovat mezi ostatními lidmi.
Co přinášel dřívější řád, kterého se dnes tolik bojíme
Z pohledu roku 2026 je snadné označit starý styl výchovy za příliš přísný. Trest za zpoždění, pokárání za „drzost", vyžadování bezpodmínečné poslušnosti – to jsou věci, kterým se dnes mnoho rodičů chce vyhnout. Psycholožka nenabádá k návratu tělesných trestů ani strachu jako metody, ale poukazuje na několik prvků, které přinášely skutečný prospěch.
- Jasné hranice: děti věděly, co je čeká doma, ve škole i na hřišti.
- Pocit sounáležitosti: „moje rodina", „moje třída", „můj tým" byly důležitější než individuální nálady.
- Trénink sebeovládání: bylo třeba počkat na svou řadu, vyslechnout ostatní do konce, dodržet slovo.
- Respekt k úsilí druhých: dochvilnost, dobrá organizace, domácí povinnosti ukazovaly, že čas a práce blízkých mají hodnotu.
Tato stará pravidla nebyla dokonalá, ale vštěpovala dětem vědomí, že nejsou středem vesmíru. Učila je, že každé rozhodnutí se odráží na celé skupině – sourozencích, třídě, sportovním týmu.
Nový kult „já" a jeho dopady na děti
Výzkumy z posledních let ukazují, že individualismus v současných společnostech roste. Pandemie, izolace, distanční výuka a práce z domova posílily soustředění na sebe a vlastní prostor. Průzkumy v západní Evropě naznačují, že většina dospělých vnímá směřování společnosti jako stále více „každý sám za sebe".
Pro děti to není jen abstraktní sociologický trend. Ve škole i doma se čím dál více počítají individuální úspěchy, známky, výsledky testů, výjimečnost talentu. Snadno to lze pozorovat i na sociálních sítích: srovnávání se, počítání lajků, hodnocení sebe na pozadí ostatních.
Čím více se soustředíme na „já", tím silnější je pokušení srovnávat: kdo má lepší telefon, lepší známku, zajímavější dovolenou, více přátel.
Psycholožka upozorňuje, že to zvyšuje stres u dětí a dospívajících. Když se hlavním cílem stane být lepší než ostatní, každé zakolísání zasáhne pocit vlastní hodnoty. Nedostatek zkušeností se spoluprací a odpovědností za skupinu zároveň oslabuje kompetence potřebné v dospělém životě – v práci, vztahu, rodičovství.
Projevy narůstajícího egoismu ve škole a doma
Učitelé a vychovatelé hlásí podobné jevy v mnoha zemích:
Chování při výuce: skákání do řeči, komentáře polohlasem, neochota spolupracovat ve skupině.
Vztahy s vrstevníky: rychlé urážení se, obtížné hledání kompromisu, více drobných zlomyslností.
Komunikace s dospělými: méně základní zdvořilosti, častější zvyšování hlasu, ignorování proseb.
Veřejný prostor: odhazování odpadků, hluk v dopravě, žádná reakce na prosby ostatních.
K tomu se přidává tlak na „být výjimečný". Děti často slýchají, že mají „plnit své sny", „jít vlastní cestou", „neohlížet se na ostatní". Bez kontextu odpovědnosti za okolí se taková rétorika snadno mění v přesvědčení, že druzí jsou jen kulisou mého příběhu.
Co stojí za to převzít z výchovy našich prarodičů
Psycholožka nevybízí k návratu do časů, kdy děti „měly sedět tiše u stolu". Navrhuje spíše selektivně obnovit to, co slouží duševnímu zdraví mladých lidí. Jde o spojení empatického, vřelého přístupu s jasně vymezeným „my".
Klíčová zásada: dítě je důležité, ale ne důležitější než všichni ostatní. Rodina, třída, tým také mají své potřeby a hranice.
Konkrétní kroky, které lze zavést ihned
- Stálá domácí pravidla: například společná jídla bez telefonu, vyslechnutí druhých do konce, pomoc se základními pracemi.
- Týmové aktivity: kolektivní sporty, sbor, skauting, divadlo – všude tam, kde úspěch závisí na spolupráci.
- Jazyk „my", ne jen „já": „jak to můžeme vyřešit", „co bude dobré pro celou rodinu", „jak tvé chování ovlivňuje ostatní".
- Oceňování úsilí pro skupinu: pochvala za pomoc mladšímu kamarádovi, uvolnění místa, podpora spolužačky při písemce.
- Rozhovory o emocích všech zúčastněných: nejen „jak se cítíš ty", ale také „jak se asi cítí kamarád po tvých slovech".
Čím se liší zdravá pospolitost od slepé poslušnosti
Současní rodiče se často obávají, že větší důraz na skupinu znamená návrat k výchově založené na strachu. Rozdíl je zásadní. Dříve platilo „protože se to tak dělá", dnes můžeme a měli bychom vysvětlovat smysl pravidel.
Zdravý přístup ke společenství nevyžaduje vzdát se individuality dítěte. Jde o to ukázat mu, že jeho potřeby existují vedle potřeb ostatních. Můžete říct: „Chápu, že chceš hrát dál, ale babička na tebe čeká a domluvili jsme se na této hodině." V takové zprávě je jak empatie, tak připomínka závazku vůči blízkým.
Děti vyrůstající v takovém prostředí se učí asertivitě, ale i lojalitě. Dokážou říct „ne" a zároveň nestaví svou sílu na přehlížení druhých. To jsou kompetence, které se velmi hodí v dospělém životě – od týmové práce po budování partnerských vztahů.
Jak individualismus ovlivňuje dospělé a vrací se k dětem
Popsaný trend se netýká jen nejmenších. Pracovní svět stále více staví na soutěživosti, „být nejlepší", prosadit se nad tým. V korporátním prostředí narůstá osamělost, stres, pocit, že v případě krize zůstane každý s problémem sám.
Dospělí se z takového prostředí vracejí domů unavení, často bez sil trpělivě stanovovat dětem hranice. Někdy je snazší ustoupit konfliktu, splnit další rozmar, než klidně promluvit o tom, co je dobré pro celou rodinu. Tak se kruh uzavírá – vyrůstají další generace, pro které se „já" stává jediným samozřejmým vztažným bodem.
Praktické tipy pro rodiče, kteří chtějí více „my" doma
Pro mnoho rodin začíná změna drobnými kroky, ne revolucí. Zde je několik jednoduchých činností inspirovaných starým stylem výchovy, ale přizpůsobených dnešní realitě:
- Navrhněte jednu pravidelnou společnou aktivitu týdně: deskové hry, vaření, vyjížďku na kole. Bez telefonu, s plnou přítomností.
- Zaveďte pravidlo, že každý člen domácnosti má svůj úkol pro dobro všech – třeba vynést odpadky nebo prostřít stůl.
- Mluvte s dítětem o konfliktech ve třídě a ptejte se na perspektivu ostatních: „Jak myslíš, že se ten kamarád cítil?"
- Chvalte nejen za individuální úspěchy, ale i za situace, kdy dítě udělalo něco s ohledem na druhé.
- Nebojte se říct „ne", když prosba dítěte koliduje s důležitými potřebami celé rodiny – klidně vysvětlete proč.
V pozadí všech těchto činností leží jedna poměrně prostá myšlenka: dítě se má naučit, že vztahy jsou zdrojem síly, ne hrozbou pro jeho svobodu. Dřívější výchova to dělala často příliš tvrdou rukou, dnešní bývá zase příliš měkká a zaměřená na jednotlivce. Spojení toho nejlepšího z obou přístupů může být pro mladé lidi mnohem zdravější než krajnost kterýmkoli směrem.
Dospělým pomáhá, když si sami položí několik otázek: V jakých chvílích se cítím nejlépe – když něco „vyhraju", nebo když jsem součástí blízké skupiny? Které vzpomínky z dětství mě nejvíce nesou – odměny, nebo spíše pocit, že jsem byl potřebný pro ostatní? Odpovědi často vedou přesně tam, kam ukazuje psycholožka: k hodnotám, které dobře znaly naše babičky a dědečkové.
